(Sedm svátosti)

 Pokaždé, když Boha zradíme špatným myšlením, slovy či skutky, kterým říkáme hříchy, je nutné, abychom se s Bohem smířili. Při smíření s Bohem nám pomáhá kněz, který při svěcení obdržel skrze svého biskupa od Ježíše moc odpouštět hříchy. Ti, kdo nikdy nebyli ještě u svátosti smíření a mohou se na ni náležitě připravit - ať se nebojí kontaktovat kněze.

Každý věřící je povinen alespoň jednou do roka k této svátosti přistoupit.

Potřebujete se smířit s Bohem a najít klid v duši?

Svátost smíření lze přijmout v rozhovoru s knězem vždy 1/2 hodiny před mší sv. nebo po osobní domluvě kdykoliv.

Svátost smíření

Příprava na svátost smíření

"Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, těm se odpouštějí; a komu je zdržíte, těm jsou zadrženy" (Jan 20,23)

"Ti, kdo přijímají svátost smíření, dosáhnou od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smíří s Církví, kterou poranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení" (konstituce O Církvi, 11).

Podstatu této svátosti nejlépe vyjadřuje podobenství o marnotratném synovi (Lk 15,11-32). Dříve, než se ve svátosti smíření takto setkáme s nebeským Otcem, musíme jako marnotratný syn poznat vlastní hříchy a chybné kroky (zpytování svědomí). Stydíme se za ně, mrzí nás, litujeme jich (lítost). Pak promýšlíme, jakým způsobem a jakými prostředky se budeme hříchu bránit, postupně přemáhat hříšné návyky a navykat se věci správné a dobré (opravdové předsevzetí). To je při přípravě na zpověď to nejdůležitější: osobní odvrácení od zla a obrácení se k Bohu. Takto připraveni se kajícně vyznáme knězi (zpověď). Po zpovědi vykonáme uložené nebo i dobrovolné pokání za hříchy (dostiučinění) a projevíme nové smýšlení (napravení).

Jak často se zpovídat? Kdo zhřešil těžce, má se bez odkladu s hlubokou lítostí obrátit k Bohu a přijmout co nejdříve svátost smíření. Kdo je v Boží milosti, může najít v této svátosti duchovní vedení, řád duchovního života, milost k růstu v lásce. Se svým zpovědníkem si dohodne, jak často přistupovat ke zpovědi.

ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ

Nejdůležitějším předpokladem pro dobrou zpověď je výchova svědomí k osobnímu, samostatnému rozhodování. Ať naše první otázka nezní: "Co je zakázáno?", ale ptejme se především: "K jakému životnímu úkolu mě Bůh stvořil? Jak má můj život podle vůle Boží vypadat? Co ode mne Bůh čeká?"

Zpytování svědomí má především pomoci, abychom si smysl svého života ujasnili, abychom jej před sebou zřetelně viděli. Potom už snadno rozeznáme, kde a v čem se naše životní praxe této Boží vůli protiví.

Při zpytování svědomí není tedy hlavní věcí najít na sobě co nejvíce chyb, ale máme si uvědomit, v čem hlavně se náš život odvrací od Božího obrazu v nás, zda správně odpovídáme na Boží výzvu. - Mnozí lidé nemají jasnou představu, co je hřích. Je to zcela osobní, svobodné rozhodnutí člověka proti Božímu řádu, a tím i odmítnutí lásky Bohu, ne tedy jen formální přestoupení přikázání. Těžký hřích je naprosté, vědomé odmítnutí Boha. Naštěstí k takové katastrofě - těžkému hříchu - nedochází tak snadno, především ne u toho, kdo se upřímně snaží žít podle Boží lásky.

Jde-li o menší věc a zejména o nedostatečné vědomí nebo dobrovolnost, mluvíme o lehkém, všedním hříchu. I v něm však může být větší nebo menší stupeň viny nebo mravního nebezpečí. Mnoha lehkými hříchy se člověk stává poznenáhlu vůči Bohu stále více lhostejným, a to může vést nakonec k odmítnutí Boha. Nevzchopí-li se člověk, zvrácené smýšlení se nakonec projeví činem. - Proto ani všední hříchy nebereme na lehkou váhu. Pokřivují charakter, ztěžují soužití lidí a brání našemu duchovnímu růstu.

Obrácení člověka je tedy proces, který potřebuje čas a soustředění. Proto je třeba začít s přípravou zavčas před vlastní zpovědí. Hlavním činitelem tu není člověk, nýbrž Bůh, se kterým se člověk setkává a k němuž se navrací.

Přípravu ke zpovědi proto začneme modlitbou, třeba těmito myšlenkami:

Bože, Otče nebeský, jsi vševědoucí a znáš mne dokonale. Voláš mě, abych zkoumal svůj život před tebou a poznal se tak, jak mě znáš a vidíš ty. Tvůj Syn Ježíš Kristus mi svým lidským životem ukázal, jak mám žít já, který nesu jeho jméno - křesťan. Osvěť svým Duchem můj rozum, abych se poznal. Dotkni se mého srdce, abych svých hříchů litoval. Daruj mi statečnost a pokoru, abych se upřímně vyznal. Pohni mou vůli, abych svá předsevzetí dokázal uskutečnit. Dej mi nadšení pro spravedlnost a dobro.

Pak si připomeňme, kdy jsme naposled přijali tuto svátost smíření a jak jsme ji vykonali. Jestliže jsme tedy zapomněli nebo snad zamlčeli něco závažného, povězme to na začátku zpovědi. (Kdo jde ke svátosti smíření poprvé, zúčtovává s Bohem svůj celý dosavadní život.)

ZPOVĚDNÍ ZRCADLO PRO DOSPĚLÉ

Tato pomůcka nemůže nahradit osobní zkoumání vlastního svědomí, zamyšlení nad stavem duše z těch osobních hledisek, která tu nejsou zachycena. Otázky zrcadla jen radí a připomínají všeobecné zásady. Není tu jen výčet běžných provinění, hříchů, ale i otázky kladné, které nám chtějí pomáhat najít cestu blíž ke Kristu.

Nejprve zkoumejme své svědomí sami. Na doplnění použijme toto zrcadlo. - U závažných hříchů si uvědomme, za jakých okolností a jak často jsme se provinili, abychom to mohli povědět knězi. - Přitom však nezapomeňme na věc nejhlavnější: celý Zákon, tj. Desatero a všechna osobní přikázání, mají svůj základ v lásce a jsou v ní zahrnuta. Proto ať otázka po osobní lásce k Bohu a bližnímu je stále a při všem ústřední otázkou našeho zpytování.

I. MILUJ HOSPODINA, SVÉHO BOHA, Z CELÉHO SRDCE SVÉHO

1. V jednoho Boha věřiti budeš.

Bůh je láska. Miloval mě dříve, než jsem ho já poznal, a chce, abych i já ho měl rád. Moje láska k Bohu se má projevovat věrným zachováváním Božích přikázání: "Kdo mě miluje, bude zachovávat má slova" (Jan 14,34). Je můj každodenní život projevem živé víry, naděje a lásky?

Jaká byla moje víra, náboženský život (vlažnost, malověrnost)? Nezapíral jsem svou víru? - Nebyl jsem malomyslný, zoufalý? - Staral jsem se o řádné vysvětlení nejasností ve víře (četbou, rozhovorem s knězem)? - Dbal jsem na další vzdělávání v náboženství? - Četl jsem Písmo svaté? - Snažil jsem se odnést si poučení a konkrétní předsevzetí také z nedělního slova Božího? - Nevěřil jsem na nějakou pověru?

Cítil jsem se živým členem křesťanského společenství? - Jak jsem se podílel na životě církve? - Byl můj život příkladem učedníka Páně, dobrého křesťana? - Je víra nejdůležitější směrnicí mého života?

2. Nevezmeš Jména Božího nadarmo.

Kdo má správnou představu o Bohu, ten k němu a o něm mluví vždy s úctou. Také pamatuje, že naším slovem chce Bůh působit na svět. A že Boží Duch je duchem pravdy a jednoty.

Byla má modlitba opravdovým rozhovorem s Bohem? - Neodříkával jsem naučené modlitby bezmyšlenkovitě? - Nezanedbával jsem ranní a večerní modlitbu? - Modlil jsem se za své rodiče, přátele, spolupracovníky a nepřátele? - Snažil jsem se konat i svou denní práci jako modlitbu, s úmyslem, aby se líbila nejen lidem, ale i Bohu? - Přijímal jsem věci dobré jako Boží dar a zlé jako zkoušku věrnosti a podíl na Kristově křížové cestě? - Modlil jsem se za rozšíření víry? - Za sjednocení křesťanů? - Za hledající a bloudící?

Nemluvil jsem lehkovážně nebo posměšně o Bohu a věcech víry? - Nevyslovoval jsem zbytečně Jméno Boží a jména svatých? - Neklel jsem? - Nepřísahal jsem lehkovážně nebo křivě?

Když se doma nebo ve veřejných stravovacích místnostech nemodlíme zjevně před jídlem a po něm, není to hřích. Ale nezapomínejme přijímat od Boha všechny jeho dary s vděčností.

3. Pomni, abys den sváteční světil.

V Kristu se stal Bůh člověkem, aby se v něm člověk mohl spojit s Bohem. Čím důvěrnější je tedy náš vztah ke Kristu, tím blíže jsme Bohu. - Nejdůležitější příležitost k setkání s Kristem máme při bohoslužbě: v jeho slovu a ve svátostné hostině.

Je pro mne den Páně dnem setkání s Bohem? - Dnem setkání s bližním, dnem radostné pospolitosti v kruhu rodiny? - Dnem tělesného i duševního zotavení? - Nevynechal jsem svou vinou nedělní a sváteční bohoslužby? - Přicházel jsem do kostela včas? - Účastnil jsem se pozorně mše svaté? - Hledal jsem příležitost, jak se aktivně podílet na společné mešní oběti? (Příprava kostela k bohoslužbě - úklid, roucha, prádlo, květiny, opravy kostela - přisluhování při mši, zpěv, lektorská služba, obětní průvod?) - Nevyhýbal jsem se svatému přijímání z nedbalosti, úzkostlivosti, z ostychu před lidmi? - Neporušil jsem nedělní klid a zotavení zbytečnou těžkou prací? - přehnanými zábavami? - Působím svým příkladem, aby i jiní, zejména členové mé rodiny, si uvědomovali, že je třeba den sváteční světit?

II. MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO JAKO SEBE SAMA

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

"Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, to jste udělali pro mne" (Mt 25,40). Když se setkáváme s bližním, setkáváme se s Kristem. Zvláštní místo mezi bližními zaujímají manžel (manželka), děti, rodiče, sourozenci a spolupracovníci. Rodina je základní buňkou Církve i občanského společenství.

Obecné povinnosti: Učil jsem se vidět v bližních Krista, kterému v nich mohu sloužit? - Snažil jsem se myslet na jiné a pomáhat jim? - Byl jsem vždy laskavý a přátelský? - Nepovyšoval jsem se nad jiné? - Nebyl jsem pyšný, sobecký? - Snažil jsem se pochopit příčiny jednání bližního a tak mu porozumět? - Dovedl jsem si všimnout potřeb druhého? - Byl jsem ochotný pomoci jiným (návštěva nemocného, pomoc spolupracovníkovi, pomoc v rodině, kde je někdo nemocen, ochota na ulici, v dopravním prostředku)?

Povinnosti manželů a rodičů: Respektoval jsem osobní důstojnost partnera v manželství? - Netrápil jsem ho žárlivostí? - Udělal jsem si pro něho i pro rodinu čas? - Snažil jsem se mu udělat občas radost drobnou pozorností? - Pomáhal jsem mu podle potřeby v domácnosti? - Snažil jsem se, aby náš vztah nezevšedněl, láska neochladla? - Nebyl jsem pozornější k cizím než k domácím? - bral jsem vážně svou odpovědnost za výchovu dětí? - Vedl jsem je ke skromnosti a sebeovládání? - Snažil jsem se obeznámit se soudobými zásadami náboženské výchovy? - Věnoval jsem denně potřebný čas svým dětem (rozhovor, pomoc v učení, hra, náboženská výuka)? - Snažil jsem se, abychom postupovali jednotně ve výchovných zásadách? - Snažil jsem se mít zájem a porozumění pro problémy svých dětí? - Byl jsem spravedlivý a umírněný při trestání? - Vím, s kým se mé děti kamarádí? - Staral jsem se zavčas o správné a postupné poučování svých dětí v oblasti pohlavního vývoje? - Byl jsem jim příkladem v životě mravním? náboženském? - Neřešili jsme manželské nebo rodičovské rozepře před dětmi? - Respektoval jsem přiměřenou svobodu dospívajících nebo dospělých dětí? - Modlil jsem za svou rodinu?

Povinnosti k rodičům a příbuzným: Nebyl jsem k rodičům nelaskavý, drzý a nevděčný? - Staral jsem se o ně? - Pomáhal jsem jim ochotně? - Uvědomoval jsem si, že stárnou, a mají právo na mé porozumění a trpělivost? - Snažil jsem se jim dělat radost? (projevy vděčnosti, drobné dárky, pozornosti, dopisy)? - Modlil jsem se za ně? - Byl jsem snášenlivý a spravedlivý k sourozencům a jiným příbuzným?

Povinnosti k spolupracovníkům: Respektoval jsem autoritu představených? - Nekritizoval jsem je nelaskavě, zbytečně? - Nebyl jsem nespravedlivý k podřízeným? - Pamatoval jsem, že při vší úctě k nadřízeným je třeba poslouchat více Boha než lidi?

5. Nezabiješ.

Proti životu hřeší nejen vrah, ale každý, kdo se hněvá, hádá, ubližuje. Sebevláda je plodem duševního tréninku, je nutná k vnitřní i vnější svobodě člověka. Především je to jedna z podmínek následování Krista, který řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři se, ber na sebe den co den svůj kříž, a tak mě následuj" (Lk 9,23).

Uvědomoval jsem si svou odpovědnost za zdraví a život svůj i bližních? - Nevydával jsem svůj život lehkomyslně v nebezpečí? - Staral jsem se o zdraví své i bližních (zdravá životospráva, odpočinek)? - Nepoškozoval jsem své zdraví (alkohol, drogy, přepínání sil)? - Neoddával jsem se sklíčenosti a sebelitování? - Netrápil jsem své okolí náladovostí, mrzoutstvím, mstivostí? - Neměl jsem s někým neústupné hádky, spory, rvačky? - Snažil jsem se spory usmířit? - Uměl jsem odpustit? - Dbal jsem na předpisy o bezpečnosti a hygieně práce? - Choval jsem se ohleduplně jako řidič nebo chodec? - Neřídil jsem dopravní prostředek pod vlivem alkoholu, při velké únavě? - Nezabýval jsem se vražednými nebo sebevražednými myšlenkami? - Nezničil jsem klíčící život nebo nebyl jsem v tom spoluvinen? - Nesváděl jsem druhé ke hříchu? - Nedával jsem pohoršení? - Nezanedbal jsem povinnost připravit těžce nemocného k přijetí svátosti nemocných? - Netýral jsem zvířata?

6. Nesesmilníš.

9. Nepožádáš manželky bližního svého.

Celé lidské tělo je krásné Boží dílo, je dobré. Pohlavní síly podněcují v mladých lidech životní elán, probouzejí a rozvíjejí citový život, vedou k nalezení životního partnera a k založení domova a rodiny. - V manželství slouží pohlavní síly k předávání života a ke vzájemnému obdarovávání láskou. Pudový život však musí být ovládán duchem. Hříšné je to, co je proti Božímu záměru.

Vím v oblasti tělesné lásky všechno, co potřebuji? - Umím o tom myslet a mluvit bez zbytečných zábran, ale ukázněně a krásně? - Nehřešil jsem neslušnými vtipy a řečmi? - Nezneužíval jsem sobecky pohlavního pudu (cizoložství, pohlavní styk mimo manželství, sebeukájení)? - Vyhýbal jsem se blízké příležitosti ke hříchu?

Mezi manžely: Pečoval jsem o to, aby náš intimní manželský život byl společně prožitou radostí a prohloubením naší lásky? - Neodmítal jsem děti ze sobeckých důvodů? - Zachoval jsem ve všech situacích manželskou věrnost? - Žiji v manželství uzavřeném před církví?

7. Nepokradeš.

10. Nepožádáš statků bližního svého.

Pravým vlastníkem všeho je Bůh, lidé jsou jen správci a budou Pánu skládat účty. - Bůh řekl: "Podmaňte si zemi" (Gen 1,28). Práce a tvořivá činnost je službou Bohu, bližnímu a společnosti, dává životu náplň.

Majetek: Byl majetek mým pánem nebo sluhou? - Neukradl jsem něco? - Vrátil nebo nahradil jsem majetek nepoctivě získaný? - Nepožadoval jsem přemrštěnou cenu za svou práci, za nedostatkové zboží? - Vrátil jsem vypůjčené věci? - Nepoškodil jsem cizí věci? veřejný majetek? - Plním závazky vůči druhým? - Nepřisvojoval jsem si neoprávněně věci, které jsou ve společném vlastnictví? - Byl jsem šetrný? - Nebyl jsem lakomý? - Mám pořádek ve svých věcech? - Nebyl jsem marnotratný, rozhazovačný? - Zacházel jsem šetrně a hospodárně s osobními i svěřenými věcmi? - Nezáviděl jsem? - Nezavíral jsem oči před nouzí bližního? - Pamatoval jsem na hmotné potřeby farnosti, církve?

Povolání: Hleděl jsem na práci jako na službu Bohu a bližnímu? - Dělal jsem poctivě práci, za kterou jsem placen? - Dbal jsem na získání patřičné odbornosti ve svém povolání? - Zabránil jsem škodám, kterým jsem mohl zabránit? - Snažil jsem se o dobrou pohodu v pracovním společenství? - Přál jsem spolupracovníkům spravedlivý výdělek? úspěch? - Jsem-li nadřízeným, snažil jsem se o spravedlivé rozdělování práce, odměn a prémií? - Nenadržoval jsem protekčně jedněm na úkor druhých? - Nevydával jsem za své zásluhy, co udělali druzí? - Nestranil jsem se spolupráce ve veřejném životě k uplatnění principů spravedlnosti, společenského rozvoje, osobní a náboženské svobody?

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

Bůh je pravda. Bez upřímnosti a čestnosti není nikdo řádným křesťanem, není možné ani normální soužití lidí. - Daru řeči máme užívat k dobru.

Nelhal jsem (ze zištnosti, z lehkomyslnosti, ze zbabělosti, ze škodolibosti, z nenávisti)? - Nesvědčil jsem nepravdivě o svém bližním? - Měl jsem odvahu zastat se pravdy? - Nepřetvařoval jsem se? - Dovedl jsem uznat své chyby? - Nedržel jsem se zatvrzele předsudků, jednostrannosti? - Nenalhával jsem si vlastnosti, které nemám (z domýšlivosti, ješitnosti, pýchy)? - Nepomlouval jsem?- Odvolal jsem své pomluvy? - Nepsal jsem anonymní dopisy? - Zachoval jsem svěřené tajemství bližního nebo služební? - Používám informací s rozmyslem a diskrétně? - Dodržel jsem slib, dané slovo? - Neztrpčil jsem život bližního bezohlednými řečmi, zveličováním jeho chyb, zbytečným posuzováním? - Nelichotil jsem neupřímně?

LÍTOST A PŘEDSEVZETÍ

Lítost je nejdůležitější část svátosti smíření. Není to věc citu, ale vůle: touha po odpuštění a prosba za ně, odvrácení se od hříchu a obrácení k Bohu. Není vázána na odříkávání nějakých slov. Čím je osobnější, tím lépe; vždyť jde o osobní hříchy každého z nás. Mluvme k Bohu tak, jako by stál jako člověk Ježíš před námi osobně. Mysleme na Boží lásku a uvědomme si, jak zle jsme na ni odpověděli.

K upřímné lítosti patří opravdové předsevzetí, pevná vůle žít lépe. Neslibujme však Bohu: "Já už nebudu hřešit" - to bychom nedokázali. Spíš povězme Bohu, že se chceme bránit hříchu a jakým způsobem chceme čelit i příležitosti k němu.

Zvolme zcela konkrétně jeden, kterého se chceme zbavit nejdřív. Nesmíme však stále na tu chybu myslet a vymýšlet, jak s ní budeme bojovat. Naopak: více mysleme na opačné dobro. Uvědomme si, jaké dobré jednání je opakem této chyby a co je na něm přitažlivé. Snažme se toto dobro konat s radostí a často, až se nám stane návykem, tj. ctností, která překoná špatný návyk.

Z následujících myšlenek nám snad jednou ta, podruhé jiná přijde vhod jako podnět k rozvinutí vlastních myšlenek k lítosti. Chraňme se však odříkávat bezmyšlenkovitě nějakou naučenou formulku - modlitbičku. Upřímná lítost je opravdu nepostradatelnou částí dobré zpovědi.

Myšlenky k lítosti a předsevzetí:

"Bože, lituji všech svých hříchů. Zasloužil jsem za ně trest, ale ty mi nabízíš svou lásku. Je mi líto mých provinění, protože jsem tě jimi urážel. Chci se bránit hříchu a vyhýbat se i příležitosti k němu. Bože, buď milostiv mně hříšnému. Dej mi sílu a veď mě. Můj Ježíši, milosrdenství!"

"Můj Bože, stojím před tebou s mnohými hříchy, chybami, nedostatky, a chci jich upřímně litovat. Potřebuji k tomu tvou lásku a pomoc. Odpusť mi i ty hříchy, které si dosud neuvědomuji, a dej, ať je poznám. Svěřuji ti lidi, kterým jsem ublížil. Kéž bych jim to uměl s tvou pomocí vynahradit větší láskou a pozorností. Otče, vezmi nás všechny do své ochrany. Pomoz mi, abych se dobře vyzpovídal, abych se stal lepším. Bez tvé pomoci bych to nedokázal."

Nakonec uvažme, jaký kající skutek si sami uložíme za pokání a znovu si připomeňme, co bychom chtěli do příštího přijetí svátosti smíření změnit k lepšímu.

VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ A ROZHŘEŠENÍ

Když klekneme u zpovědnice, přijmeme knězovo požehnání. Nejprve řekneme, kdy jsme naposledy přijali svátost smíření. Potom povězme své hříchy, jak jsme si je při zpytování svědomí uvědomili. Zpovědník nám chce pomoci v našich problémech. Mluvme proto zřetelně, bez rozvláčnosti, upřímně, vždyť se chceme smířit s Bohem vševědoucím. Zakončeme třeba slovy:

"To jsou mé hříchy. Lituji jich a prosím o rozhřešení."

Pak pozorně poslouchejme. K uloženému pokání odpovězme zřetelné ano, aby kněz věděl, že jsme mu rozuměli. Rozhřešení udělí kněz slovy: "Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého. Amen" a připojí znamení kříže. Přijměme je v soustředěnosti. S lítostí nad svou vinou a s radostí z Boží dobroty se přežehnejme křížem i my.

DOSTIUČINĚNÍ

Po odchodu ze zpovědnice nejprve poděkujme Bohu za jeho lásku a milosrdenství. Uložil-li nám kněz modlitby, vykonejme svůj kající úkol a předsevzetí. Z vděčnosti se snažme někoho potěšit, udělat dobrý skutek.

Myšlenky k děkovné modlitbě po zpovědi:

Velebí má duše Pána, protože mi prokázal milosrdenství. Sňal ze mne břemeno hříchů, daroval mi znovu mír a pokoj, který jsem ztratil. Bože, láskyplný Otče, sotva kdy pochopíme celou hloubku tvé lásky k nám, hříšníkům. Děkuji ti za tvou dobrotu a slibuji, že za mým dobrým předsevzetím budou následovat i činy, že se budu poctivě snažit je uskutečňovat. Vždyť jsi mi dal v této svátosti sílu a milost. Chci s ní spolupracovat a žít tak, abych se směl těšit na setkání s tebou tváří v tvář v hodině smrti.

Moje nebeská matko Maria, pomáhej mi, abych dodržel, co jsem v této svátosti slíbil. Můj anděle strážný, chraň mě. Můj křestní patrone a vzore, přimlouvej se za mne, aby mi dal Kristus účast na svých zaslíbeních.

Св. Тайна Покаяння

span style=