TOMÁŠ KEMPENSKÝ - NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

KNIHA PRVNÍ

UŽITEČNÁ NAPOMENUTÍ PRO DUCHOVNÍ ŽIVOT

I.

O následování Krista a o pohrdání všemi nicotnostmi světa

Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě (J 8, 12). praví Pán. Těmito slovy nás Kristus vybízí k následování svého života a mravů, chceme li být opravdu osvíceni a zproštěni slepoty srdce.

Buď tedy naším nejvyšším úsilím rozjímat o životě Ježíše Krista.

2. Kristova nauka vyniká nad všechny nauky svatých a kdo má Kristova ducha, najde v ní skrytou manu. Ale stává se, že mnozí lidé, ačkoliv slyší evangelium, jsou jím přesto pramálo uchvacováni, neboť nemají Kristova ducha. Kdo však chce plně a správně rozumět Kristovým slovům, musí se snažit utvářet celý svůj život podle něho.

3. Co ti prospěje učené rozmlouvat o Trojici, chybí li ti pokora, takže Trojice nemá v tobě zalíbení? Věru, vznešená slova nečiní člověka svatým a spravedlivým, ale ctnostný život ho činí milým Bohu. Přeji si raději mít pokoru, než znát její definici. Kdybys znal zpaměti celou bibli i výroky všech učenců, co by ti to všechno prospělo bez Boží lásky a milosti?

Pomíjivost, samá pomíjivost (Kaz 1. 2) mimo lásku k Bohu a službu jemu jedinému. Svrchovaná moudrost pak je v tom, odpoutat se od světa a směřovat k nebeskému království.

4. Nicotné je tedy hledat pomíjivé bohatství a vně skládat svou naději. Nicotné též je bažit po hodnostech a domáhat se vysokého postaveni. Nicotné je hovět tělesným žádostem a toužit po něčem, zač potom nutné doléhají těžké tresty. Nicotné je přát si dlouhý život a málo se starat o život dobrý. Nicotné je dbát jen o život přítomný a nepomýšlet na budoucí. Nicotné je milovat, co tak rychle pomíjí, a nespěchat tam. kde trvá věčná radost.

5. Často si připomínej přísloví, že oko se nenasytí hleděním ani ucho slyšením (Kaz 1. 8). Snaž se tedy odpoutat své srdce od viditelných věcí a přenes svou lásku na neviditelné. Protože ti, kteří následuji jen své smysly, si poskvrňují svědomí a ztrácejí Boži milost.

II.

O pokorném poznávání sebe sama

Každý člověk přirozeně touží po vědomostech; ale co přispěje učenost bez Boží bázně? Dojista je lepší pokorný venkovan, který slouží Bohu, než pyšný vědec, který zkoumá pohyby nebeských těles, ale nedbá o svou spásu.

Kdo dobře zná sám sebe, málo se cení a nelibuje si v lidské chvále. Kdybych znal všechny věci na světě, ale nebyl bych v Boži milosti, co by mi to prospělo před Bohem, který mě bude soudit podle skutků?

2. Mírni se v přílišném bažení po vědomostech, protože z nich pochází mnohé rozptylováni a zklamáni. Učení lidé se rádi stavějí na odiv a chtějí slout moudrými. Je mnoho věcí, jejichž znalost prospívá duši málo nebo nic. A velmi pošetilý je ten, kdo se zabývá jinými věcmi než těmi, které prospívají jeho spáse.

Duši nenasycuje množství slov, ale ducha občerstvuje dobrý život, a čisté svědomí je základem veliké důvěry v Boha

3. Čím větší a lepší máš vědomosti, tím přísněji pak budeš souzen, když nebudeš i svatěji žít. Nevynášej se tedy žádným uměním nebo věděním, ale spíše měj bázeň z toho, co ti bylo dáno znát.

Když se ti zdá, že mnoho víš a mnohému dostatečně rozumíš, uvědomuj si, že je mnohem více toho, co nevíš. Nebuď domýšlivý, spíš se přiznávej ke své nevědomosti. Proč by ses měl nad kýmkoli vyvyšovat, když jsou někteří ještě učenější a věd znalejší?

Chceš li něco s prospěchem vědět a naučit se, hleď být raději neznám a považován za nic.

4. Nejvyšší a nejprospěšnější učenosti je pravdivé poznání sebe sama a pohrdáni sebou. Za nic se nepokládat, ale zato o jiných smýšlet vždycky dobře a s úctou, to je veliká moudrost a dokonalost.

Ani kdybys viděl někoho zjevně hřešit nebo se dopouštět těžkých přestupků, nepovažuj sám sebe za lepšího; vždyť nevíš, jak dlouho sám vytrváš v dobrém. Všichni jsme křehcí; ale nikoho nepokládej za křehčího, než jsi sám.

III.

O nauce pravdy

Šťasten, koho učí sama pravda, ne příměry a prchavými slovy, ale jak je sama v sobě. Naše mínění a vnímání nás často klame a je krátkozraké. Co prospěje veliké hloubání o tajemných a skrytých věcech, jejichž neznalost nám nebude na Božím soudu kladena k tíží?

Je veliká pošetilost, že nedbáme věcí užitečných a nutných a dokonce se sháníme po věcech škodlivých a zhoubných. Máme oči, a nevidíme.

2. A co nám může záležet na původu světa a jeho tvorstva (srov. Jr 5, 21)? Ke komu mluví věčné Slovo, ten je zbaven mnoha domněnek. Všechno vzniklo z jednoho Slova a všechno mluví o jednom, a to je Počátek (Kristus), který mluví i k nám (srov. J 8. 25). Bez něho nikdo nic nepoznává, ani správně neposuzuje. Komu jsou všechny věci tím jedním, kdo všechno vztahuje k tomu jednomu a všechno vidí v tom jednom, ten může být pevný srdcem a pokojně setrvávat v Bohu.

Bože – pravdo, sjednoť mě s tebou v ustavičné lásce! Příčí se mi mnohé, co čtu nebo slyším; v tobě je vše, co chci a po čem toužím. Ať zmlknou všichni učitelé a utichne tvorstvo před tvou tváří; mluv ke mně jen ty sám.

3. Čím více je kdo sám v sobě sjednocen a v srdci prostý, tím více vznešených pravd snadno pochopi; neboť dostává světlo rozumu shůry. Čistý, prostý a stálý duch se ani při mnohé práci nerozptyluje; neboť všechno koná k Boží cti a snaží se nedbat vlastního uplatnění. Co ti více překáží a více tě obtěžuje, než neumrtvená žádost tvého srdce?

Dobrý a zbožný člověk uspořádává své činy nejprve v mysli, než je uvede ve skutek A nedá se těmi skutky táhnout k tužbám hříšné náklonnosti, ale sám je podrobuje rozvážnému soudu zdravého rozumu. Kdo svádí tužší boj než ten, kdo se snaží zvítězit sám nad sebou?

A to by mělo být naším úsilím: přemáhat sebe a každodenně nabývat nad sebou větší moci a tak se zdokonalovat.

4. S každou dokonalosti v tomto životě je spojena jistá nedokonalost a žádné naše bádání není prosto nějaké temnoty A tak je pokorné poznáni sebe spolehlivější cestou k Bohu, než hluboké vědecké bádáni.

Tím nebudiž haněna věda ani jakákoli prostá znalost věcí, která sama o sobě je dobrá a od Boha zřízená, ale vždy je třeba dávat přednost dobrému svědomí a ctnostnému životu.

5. Mnozí však více usiluji o vědění než o dobrý život, a proto často bloudi a nepřinášejí téměř žádný užitek, nebo jen nepatrný. Kéž by vynakládali takovou píli na vymýcení chyb a vštěpováni ctnosti, jakou věnuji na řešení učených otázek; pak by nebylo tolik zla a pohoršeni mezi lidmi, ani by nebylo tolik nekázně v klášterech. Až přijde soudný den, dojista nebudeme tázáni na to, co jsme četli, ale co jsme činili; ani na to, jak dobře jsme mluvili, ale jak zbožně jsme žili.

Pověz mi, kde jsou nyní všichni ti páni a učitelé, které jsi dobře znal, když ještě žili a oplývali učenosti? Na jejich místa už zasedli jiní a nevím, zda si na ně vzpomenou. Za svého života zdáli se být něčím, a nyní se o nich mlčí.

6. Jak rychle pomíjí světská sláva! Kéž by se jejich život shodoval s jejich učenosti; to by bytí dobře studovali i přednášeli. Jak mnozí hynou pro nicotné světské věděni, protože málo pečuji o službu Bohu. A poněvadž raději chtějí být velcí než pokorní, proto upadají do pošetilých myšlenek (srov. Ř 1, 21).

Opravdu veliký je jen ten, kdo má velkou lásku. Opravdu veliký je, kdo je sám u sebe malý a veškeré vrcholné pocty považuje za nic, Opravdu moudrý je, kdo všechny pozemské věcí má za nicotné, aby si naklonil Krista. A opravdu správně vzdělaný je, kdo činí Boži vůli a zříká se své.

IV.

O prozíravosti v jednání

Nemá se věřit každému výroku nebo popudu, ale každou věc je třeba opatrně a obezřetně uvážit podle Boha. Bohužel, často věříme a mluvíme o jiném raději zlé než dobré; tak jsme slabí.

Ale dokonalí lidé nevěří tak snadno každému povídání, poněvadž znají lidskou slabost náchylnou ke zlému a v řečech značně nespolehlivou.

2. Je velkou moudrostí neukvapovat se v jednání a nesetrvávat tvrdošíjně na svém mínění. K této moudrosti také náleží nevěřit každému lidskému povídáni a nedonášet hned jiným, co jsme slyšeli nebo co nám bylo svěřeno. S moudrým a svědomitým člověkem se poraď a hleď se raději poučit od lepšího, než se řídit svými nápady.

Ctnostný život činí člověka moudrým podle Boha a v mnohém zkušeným. Čím bude kdo sám u sebe pokornější a Bohu poddanější, tím bude ve všem moudřejší a spokojenější.

V.

O čtení Písma svatého

V Písmu svatém je třeba hledat pravdu, a ne výmluvnost. Celé Písmo svaté se musí číst v tom duchu, v kterém bylo napsáno. Máme proto v Písmu hledat spíš užitečnost, než ozdobnost mluvy. A stejně rádi máme číst knihy nábožné a prosté, jako učené a hluboké.

Nehleď na pověst autora, měl li malé či velké literární vzdělání, ale spíš ať tě ke čtení přitahuje láska k ryzí pravdě. Neptej se, kdo to praví, ale dbej na to, co se praví.

2. Lidé pomíjejí, ale Hospodinova věrnost je věčná (Ž 117. 2). Bůh k nám mluví různými způsoby i bez lidské zásluhy. Naše všetečnost nám často bývá překážkou ve čtení Písma, chceme li chápat a zkoumat něco, co bychom měli v prostotě přejít, když na to nestačíme.

Chceš li načerpat užitek, čti pokorně, prostě a s vírou; a nikdy nechtěj slout učencem, Rád se ptej na výroky světců a mlčky je poslouchej; a važ si příkladů starších, neboť se neuvádějí bez příčiny.

VI.

O nezřízených žádostech

Kdykoliv si člověk něčeho nezřízeně žádá, ihned je v nitru znepokojen. Pyšný a lakomec nemá pokoje nikdy; chudý a pokorný duchem žije v trvalém míru. Člověk, který dosud není sám v sobě dokonale umrtven, upadá snadno v pokušení a podléhá i v docela nepatrných věcech.

Nepevný duchem, dosud jaksi tělesný a nakloněn smyslovým věcem, nesnadno se může úplně odtrhnout od pozemských žádostí. A proto často mívá zármutek, když se jích straní; snadno se též rozčiluje, když se mu někdo staví na odpor.

2. Dosáhne li však toho, po čem touží, ihned je obtížen provinilým svědomím, poněvadž následoval nezřízenou vášeň, a ta nepřináší hledané uklidnění. Pravý klid srdce tedy najdeme, jen když odporujeme nezřízeným vášním, a ne, když jim hovíme.

Proto není pokoje v srdci tělesného člověka, ani v člověku oddaném pozemským věcem, nýbrž jen v člověku vroucím a duchovním.

VII.

O útěku před planou nadějí a vypínavostí

Je pošetilý ten, kdo skládá svou naději v lidi nebo vůbec tvory. Nestyď se sloužit jiným z lásky k Ježíši Kristu a být pokládán na tomto světě za chudého. Nezakládej nic sám na sobě, ale skládej svou naději v Boha. Dělej, co můžeš, a Bůh přijde na pomoc tvé dobré vůli.

Nespoléhej se na své vědomosti ani na chytrost kteréhokoli člověka, nýbrž spíše na Boží milost: on pomáhá pokorným a ponižuje ty, kdo se vypínají.

2. Nechlub se bohatstvím, máš li je, ani mocnými přáteli; nýbrž Bohem, který všechno uděluje a nadto ještě touží dát sebe samého. Nevynášej se velikosti nebo krásou těla, kterou pokazí a znetvoří i sebemenší nemoc.

A neměj zalíbení v sobě ani pro svou dovednost nebo nadáni, aby ses neznelíbil Bohu, jemuž náleží všechno, cokoli máš od přirozenosti dobrého.

3. Nepokládej se za lepšího než jsou jiní, abys pak nebyl shledán horším před Bohem, který ví, co v člověku je. Nepyšni se dobrými skutky, neboť jinak než lidé soudí Bůh, jemuž se mnohdy nelíbí to. co se libí lidem. Jestliže máš v sobě něco dobrého, domnívej se, že jiní jsou lepší, aby sis zachoval pokoru. Neškodí, když dáváš přednost všem lidem, ale velice škodí, jestliže se vyvyšuješ třeba jen nad jediným.

Pokorný má stálý pokoj, kdežto v pyšném srdci často přebývá žárlivost a rozhořčeni.

VIII.

O opatrnosti v přílišné důvěrnosti

Neotvírej srdce každému (Sir 8, 19), ale mluv o svých záležitostech s člověkem moudrým a bohabojným. Jen výjimečně pobývej s mladíky a s lidmi světského smýšleni. Nelichoť se k bohatým a neukazuj se rád před vznešenými. Stýkej se s pokornými a prostými, se zbožnými a mravnými a hovoř s nimi o duchovním vzdělávání. Nebuď důvěrný k žádné ženě, ale všeobecně všechny dobré ženy odporoučej Bohu.

Snaž se být důvěrný jedině s Bohem a jeho anděly a lidským známostem se vyhýbej,

2. Lásku je třeba mít ke všem, ale důvěrnost neprospívá. Mnohdy se stává, že se neznámá osoba skví dobrou pověsti, ale ta hasne, když ji pak vidíme zblízka.

Někdy se domníváme, že se jiným zalíbíme, když se s nimi stýkáme; a zatím se jím začneme nelíbit pro mravní vady, které na nás pozorují.

IX.

O poslušnosti a poddanosti

Je velice důležité setrvávat v poslušnosti, žít pod představeným a nebýt svým pánem. Mnohem bezpečnější je být podřízeným než představeným, Mnozí žiji v poslušnosti spíše z nutnosti než z lásky, pokládají ji za trest a snadno reptají. A nenabudou svobody ducha, pokud se nepodřídí celým srdcem kvůli Bohu.

Běhej sem tam, nenajdeš pokoje, dokud se pokorně nepodrobíš vedení představeného. Mnohého již zklamaly bláhové představy o změně místa.

2. Každý jistě rád jedná podle svého mínění a spíš se kloní k těm, kteří s ním smýšlejí stejně. Poněvadž je však Bůh mezí námi, je nutné, abychom se někdy i vzdali svého mínění v zájmu pokoje. Vždyť kdo je tak moudrý, aby mohl všechno dokonale vědět? Nedůvěřuj tedy příliš svému mínění, ale ochotně vysvětli i mínění jiných.

Jestli je tvé mínění dobré a přesto se ho pro Boha vzdáš a ustoupíš jinému, více tím získáš.

3. Často jsem totiž slýchal, že je bezpečnější rady poslouchat a přijímat než dávat.

Může se i přihodit že je dobré mínění toho i onoho; ale nechtít jiným ustoupit, když toho vyžaduje rozum nebo vážná příčina, je vždy znamením pýchy a tvrdošíjnosti.

X.

O zdrženlivosti v přílišném mluvení

Pokud můžeš, varuj se shluku lidí; neboť duchovnímu životu velice překáží rozmlouvat o světských událostech, i když se vyprávějí s dobrým úmyslem. Snadno totiž býváme poskvrněni a zajati povrchností. Kéž bych byl častěji mlčel a nepobýval mezi lidmi!

Ale proč tak rádi mluvíme a bavíme se, když se tak zřídka navracíme k mlčení bez úhony svědomí? Mluvíme proto tak rádi, že ve společných rozmluvách hledáme vzájemnou útěchu a chceme ulehčit svému srdci zmítanému rozličnými představami.

2. A o tom, co velice milujeme, nebo po čem toužíme, nebo k čemu cítíme odpor, hovoříváme a uvažujeme zvlášť rádi. Jenže, bohužel, často planě a nadarmo. Neboť tato vnější útěcha nemálo škodí útěše vnitřní a božské. Proto je třeba bdít a modlit se, aby čas neplynul naprázdno. Pokud je dovoleno a prospěšno mluvit, mluv o tom, co povznáší ducha. Špatný návyk a nedbalost o náš duchovní prospěch bývají příčinou toho, že si nedáváme pozor na jazyk.

Nemálo totiž pomáhá k dokonalosti zbožná rozprava o duchovních věcech, zvláště tam, kde se lidé stejného smýšleni a ducha sdružuji navzájem v Bohu.

XI.

O získání pokoje a horlivosti v duchovním pokroku

Mohli bychom dosáhnout velkého pokoje, kdybychom se nezabývali řečmi a skutky jiných, do kterých nám nic není. Jak může setrvat nadlouho v pokoji člověk, který se míchá do cizích starostí, který si k tomu vyhledává vnější příležitost a který málo nebo zřídka bývá v nitru usebrán?

Blaženi prostí, neboť budou mít hojnost pokoje.

2. Proč byli někteří svatí tak dokonalí v životě i v rozjímání? Protože se snažili nadobro v sobě umrtvit všechny pozemské žádosti, a tak mohli z hloubi svého srdce přilnout k Bohu a věnovat se jen své duši.

My se příliš zabýváme vlastními vášněmi a nadmíru se staráme o pomíjející věci. Zřídka pak vytrháme s kořenem každou jednotlivou chybu a nemáme dost zápalu pro každodenní zdokonalování; proto zůstáváme studení a vlažní.

3. Kdybychom byli sami v sobě dokonale umrtveni a tak ve svém nitru co nejméně zmateni, tehdy bychom dovedli chápat i božské věci a zakoušet něco, z nebeského nazíráni.

Hlavní a největší překážkou je, že nejsme prosti nezřízených vášní a žádostí, ani se nesnažíme nastoupit dokonalou cestu svatých. Když pak narazíme na jakékoli protivenství, příliš rychle klesáme na mysli a utíkáme se k lidským útěchám.

4. Kdybychom se snažili stát v boji jako stateční muži, jistě bychom nad sebou zahlédli pomoc Páně z nebe. On totiž pohotově pomáhá bojujícím a doufajícím v jeho milost, neboť sám nám zjednává příležitost k bojům, abychom vítězili.

Jestliže zakládáme svůj duchovní prospěch toliko na jistých vnějších cvičeních, brzy bude po naší zbožnosti. Ale přiložme sekeru ke kořeni, abychom očištěni od nezřízených vášní dosáhli pokojné mysli.

5. Kdybychom vykořenili každý rok jednu chybu, brzy bychom se stali dokonalými lidmi. Ale právě naopak často pociťujeme, že jsme byli lepší a čistší na počátku svého obrácení, než po mnoha letech duchovního života. Naše horlivost a náš duchovní pokrok by měly denně růst: nyní však se pokládá za mnoho, když si někdo umí podržet část prvotní horlivosti.

Kdybychom si činili malé násilí hned od počátku, mohli bychom později konat všechno lehce a radostně.

6. Těžké je zanechat návyku, ale těžší je odporovat vlastní vůli. Když však nepřemáháš malé a lehlé obtíže, jak přemůžeš těžší? Vzepři se od počátku své náklonnosti; a odnaučuj se špatnému návyku, aby tě snad ponenáhlu nepřivedl do větší nesnáze.

Kdybys uvážil, jaký pokoj sobě a jakou radost jiným bys způsobil dobrým životem, domnívám se, že bys dbal pečlivěji o svůj duchovní pokrok!

XII.

O užitečnosti protivenství

Je pro nás dobré, že občas míváme nějaké těžkosti a protivenství. Neboť často člověku připomenou, že je zde ve vyhnanství a nemá skládat naději v jakoukoli věc tohoto světa Dobré je, že někdy narážíme na odpor a že se o nás smýšlí špatně a nesprávně, i když jednáme dobře a s dobrým úmyslem. To často prospívá pokoře a chrání nás před klamnou slávou.

Tehdy totiž, když si nás veřejně lidé neváží a nedůvěřují nám, lépe hledáme vnitřního svědka – Boha.

2. Proto by se měl člověk tak upevnit v Bohu, aby mu nebylo zapotřebí vyhledávat mnoho lidských útěch.

Když je člověk dobré vůle sužován nebo pokoušen či trápen špatnými myšlenkami, lépe chápe, jak nutně potřebuje Boha a bez něho že nic dobrého nedokáže. Tu se i rmoutí, naříká a modlí se pro duchovní bídu, kterou trpí. Tehdy ho mrzí žít dál a chce zemřít, aby se mohl odpoutat od těla a být s Kristem. A tehdy také pochopí, že na tomto světě nemůže být dokonalá bezpečnost a úplný pokoj.