TOMÁŠ KEMPENSKÝ - NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

KNIHA TŘETÍ

O VNITŘNÍM POTĚŠENÍ

I.

O Kristově vnitřním promlouvání k věrné duši

Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin (Ž 85.9). Blažená duše, která slyší ve svém nitru mluvit Pána a z jeho úst přijímá slovo útěchy. Blažený sluch, který vnímá závany Božího šepotu a nevšímá si našeptávání tohoto světa. Věru blažený sluch, který nenaslouchá hlasu znějícímu zvenčí, nýbrž pravdě, která jej učí uvnitř. Blažené oči, které jsou uzavřeny věcem vnějším, ale bedlivě sledují ty vnitřní. Blažení, kteří se ponořují do svého nitra a denním rozjímáním se snaží být lépe a lépe připraveni k chápání nebeských tajemství. Blažení, kteří se touží zabývat Bohem a zbavují se všech světských radovánek.

Měj toto na mysli, má duše, a uzavři brány svých smyslů, abys mohla slyšet, co v tobě mluví Pán, tvůj Bůh.

2. Toto praví tvůj milý: Jsem tvoje spása (Ž 35, 3), tvůj pokoj a tvůj život. Setrvej při mně a najdeš pokoj. Opusť všechno pomíjející a hledej věčné.

Co jsou všechny časné věci jiného, než svody? A co ti pomůže všechno tvorstvo, opustí li tě Tvůrce? Všeho se tedy zřekni a staň se milou a věrnou svému Stvořiteli, abys uměla dosáhnout pravé blaženosti.

II.

Kterak Pravda mluví v nitru beze slov

Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší (1S3, 10). Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví (Ž 11, 125). Nakloň mé srdce k slovům svých úst, tvá řeč ať kane jako rosa.

Izraelští synové pravili kdysi Mojžíšovi: Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli (Ex 20, 19). Ne tak, Pane, ne tak prosím já; raději tě s prorokem Samuelem pokorně a toužebně vzývám: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší (1S 3, 10). Nechť ke mně nemluví Mojžíš nebo jiný z proroků, ale raději promlouvej ty sám, Pane Bože, moudrosti a světlo všech proroků; vždyť ty mě můžeš poučit i bez nich, kdežto oni bez tebe nezmohou nic.

2. Mohou sice zvučně hovořit, ale ducha neudělují. Krásně mluví; ale když ty mlčíš, oni srdce neroznítí. Spisují knihy, ale ty zjevuješ jejich smysl. Předkládají tajemství, ale ty odhaluješ jejich význam. Vyhlašují přikázání, ale ty je pomáháš plnit. Ukazují cestu, ale ty dáváš sílu po ní kráčet.

Oni působí jen zevně, ale ty vzděláváš a osvěžuješ srdce. Oni zalévají povrch, ale ty dáváš úrodnost. Oni hlásají slova, ale ty uděluješ sluchu vnímavost.

3. Kéž tedy ke mně nepromlouvá Mojžíš, ale ty, Pane, můj Bože, věčná Pravdo, abych snad nezemřel a nezůstal bez užitku, kdybych byl jen zevně napomínán, a ne v nitru roznícen. Ať mi není k odsouzení slovo, které jsem slyšel, ale neplnil; poznal, ale nemiloval; uvěřil, ale nezachovával.

A proto mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší (1S 3, 10); vždyť máš slova věčného života (J 6, 68). Promlouvej ke mně, ať se má čím potěšit má duše a můj celý život ať se napraví, ty pak ať jsi veleben, oslaven a věčně ctěn.

III.

Kterak Boží slova pokorně poslouchat, a kterak si jich mnozí neváží

Slyš, synu, má slova, přesladká slova, která převyšují moudrost všech filosofů a učenců tohoto světa.

Má slova jsou duch a život a nelze je zvážit lidskou myslí. Nelze je obracet na nicotné zalíbení, nýbrž nutno jim naslouchat mlčky a přijímat je s veškerou pokorou a s velikou vroucností.

2. I řekl jsem: Blaze muži, jehož, Hospodine, káráš, jehož svým zákonem vyučuješ; dopřeješ mu klidu ve zlých dnech (Ž 94, 12 – 13). aby nebyl opuštěn na zemi.

3. Já, praví Pán, jsem od počátku učil proroky a dosud nepřestávám mluvit ke všem. Avšak mnozí jsou k mému hlasu hluší a zatvrzelí. Mnozí raději naslouchají světu než Bohu, ochotněji následují žádosti svého těla než Boží zalíbení. Svět slibuje věci časné a nepatrné a slouží se mu s velikou dychtivostí; já slibuji věci svrchované a věčné, a srdce smrtelníků zůstávají netečná. Kdo mi slouží a ve všem mě poslouchá tak horlivě, jak se slouží světu a jeho pánům? Styď se, Sidóne! (Iz 23, 4), a chceš li znát příčinu, slyš proč:

Pro nepatrný prospěch se váží dlouhá cesta; pro věčný život mnozí sotva nohu od země zvednou. Hledá se bídný zisk, pro jediný peníz se mnohdy vedou ohavné spory; pro nicotnou věc a hubený slib neodstraší námaha trvající dny i noci.

4. Ale jaká hanba; pro neporušitelné dobro, pro neocenitelnou odměnu, pro nejvyšší čest a nekonečnou slávu jsou leniví se sebeméně namáhat. Zastyď se proto, líný a stýskavý služebnice, že jiní jsou ochotnější k záhubě, než ty k životu. Oni se více radují z nicotnosti, než ty z pravdy.

Často se ovšem ve své naději zklamou; kdežto můj příslib nezklame nikoho, ani nepropustí s prázdnou toho, kdo ve mne důvěřuje. Dám, co jsem slíbil; splním, co jsem řekl; ale jen tomu, kdo mi zůstane věren v lásce až do konce. Já jsem odplatitel všech dobrých a přísný zkoumatel všech zbožných!

5. Zapiš si má slova do srdce a bedlivě o nich uvažuj; v době pokušení ti budou velmi potřebná. Čemu neporozumíš při četbě, pochopíš v den navštívení. Dvojím způsobem navštěvuji své vyvolence: totiž pokušením a útěchou. A denně jim dávám dvojí naučení: prvým kárám jejich chyby, druhým je povzbuzuji k pokračování v ctnostech.

Kdo zná má slova a pohrdá jimi, má soudce, který ho bude soudit v poslední den (srov. J 12, 48).

6. Pane, můj Bože, tys mé veškeré dobro; a kdo jsem já, že se opovažuji k tobě mluvit? Jsem tvůj nejubožejší služebníček a nejnepatrnější červíček, mnohem bídnější a opovrženější, než sám vím a odvažuji se říci.

Pamatuj však, Pane, že nic nejsem, nic nemám a nic nemohu. Tys jediný dobrý, spravedlivý a svatý; ty všechno můžeš, všechno dáváš a všechno splňuješ; jen hříšníka propouštíš s prázdnou. Pamatuj na svoje slitování (Ž 25, 6) a naplň mé srdce svou milostí; vždyť přece nechceš, aby tvá díla byla jalová.

7. Jak bych sám sebe unesl v tomto bídném životě, jestli mě neposílí tvé milosrdenství a tvá milost? Neodvracej ode mne svou tvář, neodkládej své navštívení a neodnímej svou útěchu, aby má duše nebyla před tebou jako vyprahlá země (srov. Ž 143,6).

Pane, nauč mě plnit tvou vůli (Ž 143, 10): nauč mě žít tak, aby to bylo pokorné a hodné tebe. Vždyť tys má moudrost, ty mě doopravdy poznáváš a znal jsi mě už před mým zrozením na svět, ba před stvořením světa.

IV.

Kterak třeba žít před Bohem v pravdě a pokoře

Synu, žij před mou tváří v pravdě a stále mě hledej s upřímným srdcem. Kdo žije přede mnou v pravdě, je chráněn před zlými útoky a pravda ho osvobodí do svůdců a hanobitelů. Osvobodí li tě pravda, budeš opravdu svobodný a nebudeš dbát klamných lidských řečí.

Pane, pravdivé je, co říkáš; tak, prosím, kéž se stane i se mnou. Tvá pravda nechť mě poučuje; ona nechť mě chrání a zachová až k spasitelnému konci. Ona nechť mě osvobodí od každé zlé žádosti a nezřízené lásky, a budu žít s tebou ve velké svobodě srdce.

2. Naučím tě, mluví Pravda, co je spravedlivé a mně milé. Mysli na své hříchy s velikou ošklivostí a lítostí, a pro své dobré skutky si nikdy na sobě nezakládej.

Jsi opravdu hříšník, zotročovaný a spoutaný mnoha nezřízenými vášněmi. Sám od sebe vždycky tíhneš jen k nicotě: snadno propadáš lehkomyslnosti. Nemáš nic, čím by ses mohl chlubit; ale zato mnoho, zač by ses měl hanbit; neboť jsi mnohem slabší, než dokážeš pochopit.

3. Nic z toho, co konáš, ať se ti nezdá velké. Nic ať se ti nejeví důležité, nic vzácné a podivuhodné, nic slavné; nic vznešené, nic opravdu chvályhodné a žádoucí – mimo to, co je věčné. Nadevšechno ať se ti líbí věčná pravda a stále ať se ti protiví tvá veliká ubohost.

Ničeho se tak neboj, nic tak nehaň a před ničím tak neutíkej, jako před svými chybami a hříchy, které tě mají více bolet, než jakákoli světská ztráta Někteří si vůči mně nevedou upřímně; z jakési zvědavosti a domýšlivosti chtějí poznat má tajemství a pochopit Boží vznešenost, ale zanedbávají sebe a svou spásu. Ti často pro svou pýchu a všetečnost upadají do velkých pokušení a hříchů, protože já se od nich odvracím.

4. Boj se Božího soudu, strachuj se hněvu Všemohoucího. Neposuzuj skutky Nejvyššího, ale zkoumej své hříchy, kolikrát ses jich dopustil a kolik dobrého jsi opomenul.

Jedni chovají svou zbožnost jen v knihách, druzí v obrazech, třetí zase ve vnějších znameních a způsobech. Někteří mě mají v ústech, ale v srdci je toho pramálo. A jsou jiní, kteří s osvíceným rozumem a očištěným srdcem stále dychtí po věčných věcech, neradi slýchají o pozemských a přirozeným potřebám posluhují s nechutí. Ti slyší, co v nich hovoří Duch pravdy. Učí je pohrdat pozemskými věcmi a milovat nebeské; nedbat o svět a ve dne v noci toužit po nebi.

V.

O podivuhodném působení Boží lásky

Dobrořečím ti, Otče nebeský, otče mého Pána Ježíše Krista, že ses dobrotivě rozpomenul na mne ubohého. Otče milosrdenství a Bože veškeré útěchy (2K 1.3), tobě vzdávám díky, že mne, nehodného jakéhokoli potěšení, někdy oblažuješ svou útěchou. Stále ti za to dobrořečím a oslavuji tě s tvým jednorozeným Synem a utěšitelem Duchem svatým na věčné věky.

Ano, Pane Bože, můj svatý milovníku, kdykoli zavítáš do mého srdce, zaplesá celé mé nitro; vždyť tys má sláva a radost mého srdce. Tys má naděje a mé útočiště v den mého soužení (Ž 3, 4; 59, 17).

2. Ale že jsem ještě slabý v lásce a nedokonalý v ctnosti, mám zapotřebí, abys mě posílil a potěšil; proto mě častěji navštěvuj a vyučuj svatým naukám.

Osvoboď mě od zlých vášní a uzdrav mé srdce ode všech nezřízených žádostí, abych, vnitřně uzdraven a dokonale očištěn, byl učiněn schopným lásky, statečným v utrpení a věrným ve vytrvalosti.

3. Velká věc veskrze veliké dobro je láska, která jediná ulehčí každé břímě a snáší každou nespravedlnost. Neboť nese tíhu bez těžkosti a všechno hořké činí sladkým a chutným. Ušlechtilá láska k Ježíši pobádá k velkým činům a vzbuzuje touhu po stále větší dokonalosti.

Láska se chce vznášet vzhůru a nechce být zdržována žádnými nízkými věcmi. Láska chce být svobodná a prostá veškeré světské žádosti, aby nebyl stíněn její vnitřní zrak, aby ji nespoutala nějaká časná příjemnost nebo neskličovala nepříjemnost.

Nic není sladšího než láska, nic silnějšího, nic vyššího, nic širšího, nic radostnějšího, nic plnějšího ani lepšího na nebi ani na zemi; vždyť láska se zrodila z Boha a může spočinout jen v Bohu, jenž převyšuje všechno stvořené.

4. Kdo miluje, ten létá, běží, raduje se; je volný a nic ho nezadrží. Dává všechno ze všechno a má všechno ve všem; neboť spočívá u jediného a nade vše nejvyššího, z něhož pramení a vzniká všechno dobré. Nehledí na dary, ale obrací se k dárci, který převyšuje všechna dobra.

Láska často nezná míru, nýbrž plane nade všechnu míru. Láska necítí břímě, nedbá námahy; chce vykonat více, než nač stačí její síly: nevymlouvá se na nemožnost, neboť si myslí, že všechno dokáže a smí. Všeho je tedy schopna, mnoho dokáže a přivede k výsledku i tam, kde nemilující umdlévá a klesá.

5. Láska je bdělá a nespí, ani když dříme. Je li unavena, neochabuje; je li v tísni, není stísněná; poleká li se, není zděšena. Ale jako živý plamen a hořící pochodeň vyšlehuje vzhůru a bezpečně si razí cestu.

Kdo miluje, ví, co volá tento hlas. Velikým voláním v uších Božích je ta plamenná touha duše, která říká: Můj Bože, má lásko; tys celý můj a já celá tvá.

6. Rozšiř ve mně lásku, abych ústy duše mohl okusit, jak sladko je tebe milovat, rozplývat se v lásce a plynout v ní. Kéž mě láska drží, když se vznáším sám nad přílišným žárem a úžasem! Kéž zpívám zpěv lásky, kéž letím za tebou milovaným až do výsostných výšin, kéž omdlévá má duše v tvé chvále, jásajíc láskou! Kéž tě miluji víc než sebe, a sebe jen pro tebe, a v tobě všechny, kdo tě opravdu milují, jak káže zákon lásky vyzařující z tebe.

7. Láska je hbitá, upřímná, dobrotivá, radostná a líbezná; silná, trpělivá, věrná, prozřetelná, velkodušná, statečná a nikdy samu sebe nehledá. Neboť kde někdo hledá sebe, tam odpadá od lásky.

Láska je obezřetná, pokorná a přímá; není rozmařilá ani lehkovážná a neshání se po nicotnostech; ale je střízlivá, čistá, stálá, pokojná a ve všech směrech ostražitá. Láska je povolná a poslušná vůči představeným, sobě lhostejná a opovržená. Bohu oddaná a vděčná, v něho věří a v něho vždy doufá, i když se jí od Boha nedostává sladkosti; neboť bez bolesti v lásce nelze žít.

8. Kdo není hotov všechno trpět a řídit se vůlí milovaného, není hoden se nazývat milovníkem. Milující musí pro milovaného rád snášet všechno tvrdé i hořké a neodvracet se od něho ani ve chvílích protivenství.

VI.

Kterak se osvědčí pravý milovník Krista

Synu, dosud nejsi vytrvalým a moudrým milovníkem.

Proč, Pane?

Protože pro nepatrné protivenství ochabuješ v tom, co jsi započal a příliš dychtivě vyhledáváš potěšení. Statečný milovník zůstává pevný v pokušeních a nevěří lstivému přemlouvání nepřítele. A jako má ve mně (Bohu) zalíbení, když se mu daří, tak neztrácí toto zalíbení ani v nezdarech.

2. Moudrý milovník nehledí tak na dar milujícího, jako na lásku dárce. Hledí více na úmysl než na cenu daru, a milovaný sám je mu nade vše, co mu je darováno. Šlechetný milovník nenachází uspokojení v daru, ale ve mně, přede všemi dary.

Není proto všechno ztraceno, když někdy necítíš ke mně nebo k mým svatým tolik lásky, jak bys chtěl. Ten blahý a sladký pocit, který někdy míváš, je účinkem okamžité milosti a jakousi předchutí nebeské vlasti, na který však nesmíš příliš spoléhat, neboť ten přichází a zas odchází. Kdežto je známkou ctnosti a velké zásluhy bojovat proti výbuchům zlých vášní a nevšímat si ďábelského ponoukání.

3. Ať tě tedy neznepokojují nepřístojné představy, ať se týkají čehokoli. Statečně zachovávej své předsevzetí a správný úmysl vzhledem k Bohu. Není klam, když se někdy náhle dostaneš do vytržení mysli, a vzápětí se zas vracíš k obvyklým malichernostem svého srdce. Vždyť bezděky je spíše trpíš, než činíš, a pokud v nich nemáš zalíbení a odporuješ jim, jsou zásluhou a ne úhonou.

4. Věz, že se starý nepřítel všemožně snaží stavět do cesty tvé touze po ctnosti a odvádět tě od nábožných úkonů, to jest od uctívání svatých, od zbožného rozjímání o mém umučení, od užitečného připomínání hříchů, od střežení vlastního srdce a od pevného předsevzetí pokračovat v ctnosti. Vnuká ti mnoho špatných myšlenek, aby v tobě vzbudil nechuť a hrůzu a odvrátil tě od modlitby a posvátného čtení. Nelíbí se mu pokorná zpověď, a kdyby mohl, odvedl by i od svatého přijímání.

Nevěř mu a nevšímej si ho, i kdyby ti nevímjak často strojil svůdné léčky. Jemu přičítej, že ti vnuká špatné a nečisté myšlenky. Řekni mu: Odejdi, nečistý duchu, zastyď se, bídníče; jsi velmi nízký, našeptáváš li mi takové věci. Odstup ode mne, nejhorší svůdce, ve mně není pro tebe ani místečka, protože Ježíš bude se mnou jako statečný bojovník, a ty zůstaneš zahanben. Raději chci zemřít a podstoupit všechna muka než tě poslechnout. Umlkni a oněměj; nebudu tě dál poslouchat, i kdybys mě obtěžoval sebevíc. Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál (Ž 27,1)? Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň (Ž 27, 3). Pán je můj pomocník a vykupitel (srov. Ž 19, 15).

5. Bojuj jako dobrý voják, a jestli někdy z křehkosti klesneš, naber ještě mocnějších sil, než jsi měl předtím, důvěřuj v mou hojnější milost a velice se varuj marnivé samolibosti a pýchy. Tím jsou mnozí sváděni k bludu a mnohdy upadají do slepoty téměř nevyléčitelné.

Pád těchto pyšných, spoléhajících pošetile na sebe, ti buď výstrahou a pobídkou k stálé pokoře.

VII.

O skrývání milostí pod stráží pokory

Synu, užitečnější pro tebe a bezpečnější je ukrývat milost zbožnosti, nevynášet se jí, příliš o ní nemluvit a příliš si na ní nezakládat; ale spíš sám sebou pohrdat a obávat se, že byla dána nehodnému. Na takovém pocitu se nedá ulpívat, poněvadž se může tím rychleji změnit v opak. Když jsi v milosti, rozpomeň se, jak jsi ubohý a bezmocný bez milosti.

Pokrok v duchovním životě není jen v tom, že se ti dostane milosti útěchy, ale že pokorně, trpělivě a se sebezapřením snášíš její odnětí; tak že ani tehdy neochabuješ ve vroucí modlitbě, ani neopomíjíš své ostatní úkony. Naopak, všechno, co máš dělat, konej rád, a jak jen nejlépe můžeš a rozumíš; a nezanedbávej úplně sám sebe, když cítíš duševní vyprahlost a úzkostlivost.

2. Mnozí totiž, když se jim nedaří dobře, hned ztrácejí trpělivost a malomyslní. Ale cesta člověka přece není vždycky v jeho moci; to Bůh dává milost a útěchu, kdy sám chce, kolik chce a komu chce, jak se jemu líbí a ne jinak.

Někteří neopatrní lidé se pro milost zbožnosti sami zahubili, neboť chtěli konat víc, než mohli; neuvážili totiž svou nepatrnou sílu, nýbrž spíš se řídili náklonnosti srdce než úsudkem rozumu. A poněvadž si troufali na víc, než se líbilo Bohu, proto rychle pozbyli milosti. Bezmocnými a opovrženými se stali ti, kteří chtěli bydlet v nebi, aby se v pokoře a ponížení naučili nespoléhat na svá křídla, ale doufat pod ochranou mých perutí.

Nováčci a nezkušení na cestě Páně se mohou lehko zmýlit a zklamat, jestliže se nebudou řídit radou zkušených.

3. Dají li se raději vést svým míněním a nesvěří se jiným, zkušenějším lidem, dojdou ke zhoubným koncům, pokud se nenechají od svého názoru odvrátit. Ti, kteří se pokládají za moudré, zřídka se dají pokorně vést od jiných. Lépe je znát málo, ale být pokorný a skromný, než mít velké poklady učenosti a marnivě se shlížet v sobě. Prospěšnější je pro tebe mít méně, než mnoho, z čeho bys mohl zpyšnět.

Nejedná dost obezřetně, kdo se plně oddává veselosti a zapomíná na svou dřívější nouzi a čistou Boží bázeň, která se obává, aby neztratila udělenou milost. Avšak není dost moudrý ani ten, kdo v době protivenství a jakékoli těžkosti si počíná příliš zoufale a nechová a necítí ke mně tolik důvěry, jak by měl.

4. Kdo by chtěl být v době míru až příliš bezpečný, často se v čas bojování ukáže až příliš sklíčený a bázlivý. Kdybys vždycky dokázal zůstat pokorný a mírný a uměl svého ducha správně ovládat a řídit, neupadal bys tak snadno v nebezpečí a úhony.

Pokud máš ducha horlivosti, je dobrou radou, abys pomýšlel na to, co bude, až osvícení pomine. A když se tak stane, uvaž, že se může znova vrátit to světlo, které jsem na čas odňal tobě k výstraze, sobě pak ke slávě.

5. Taková zkouška bývá často užitečnější, než kdyby se ti stále dařilo po vůli. Vždyť zásluhy se necení podle toho, kolik kdo měl vidění nebo duchovního blaženství; ani jak je zběhlý v Písmě nebo v jak vysokém je postaveni. Nýbrž podle toho, jak je utvrzen v pravé pokoře a naplněn Boží láskou: zdali vždycky hledá čistě a cele pouze Boží čest; zdali sebe sama dokáže nepokládat za nic a nevážit si sám sebe; a zdali ho víc těší, když je i od jiných přehlížen a ponižován, než když mu prokazují čest.

VIII.

O nízkém oceňování sebe před Bohem

Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel (Gn 18, 27). Kdybych se pokládal za víc, hle, ty by ses postavil proti mně, a mé hříchy by vydaly pravdivé svědectví, které bych nemohl vyvrátit.

Jestli se však nebudu pokládat za nic, ba učiním se ničím a upustím od veškeré samolibosti a budu se mít za prach (jímž jsem), nakloní se ke mně tvá milost, tvé světlo bude blízko mého srdce a všechno dobré mínění o sobě, ať sebenepatrnější, se ponoří do hloubi mé nicotnosti a zanikne na věky. Tu pak mi ukážeš mne samého, čím jsem, čím jsem byl a kam jsem došel; že nejsem nic a že jsem to nevěděl. Jsem li ponechán sám sobě, hle, pouhé nic a chabost naprostá! Ale jakmile jen na mne pohlédneš, hned se stávám silným a naplní mě nová radost. A je s podivem, že tak náhle pozvedáš a tak laskavě objímáš mne, kterého vlastní tíže stále táhne dolů.

2. To činí tvá láska, která mi přichází bez mých zásluh vstříc, pomáhá mi v tolikerých potřebách, chrání mě před velkými nebezpečími a vytrhuje mne, abych pravdu řekl, z nesčetných zlých věcí.

Pokud jsem se nezřízeně miloval, ztrácel jsem sebe; a kdykoli jsem hledal a čistě miloval jen tebe, nacházel jsem sebe sama, a tebe zároveň; a z lásky jsem se ještě hlouběji pohroužil do své nicoty. Vždyť ty. Nejsladší, činíš pro mne mnohem víc, než si zasloužím, mnohem víc, než se osměluji doufat a prosit.

3. Veleben bučí, můj Bože, neboť jakkoli nejsem žádného dobra hoden, tvá šlechetnost a nekonečná dobrota nikdy nepřestává dobře činit i nevděčným a daleko se odvracejícím od tebe.

Obrať nás k sobě, abychom byli vděční, pokorní a zbožní; vždyť ty jsi naše spása, síla a statečnost!

IX.

Kterak všechno zaměřovat k Bohu jakožto konečnému cíli

Synu, já musím být tvůj nejvyšší a konečný cíl, jestli toužíš být opravdu blažený. Tímto úmyslem se očistí tvé srdce, které se často hříšně kloní k sobě a k tvorům. Neboť hledáš li v něčem sám sebe, hned ochabuješ a vysycháš.

Všechno tedy zaměřuj ke mně, poněvadž já jsem ti to všechno dal. Na každou jednotlivou věc pohlížej tak, že vyplývá z nejvyššího dobra; a proto musíš všechno obracet zpátky ke mně jako k původci.

2. Ze mne jako z životodárného pramene živou vodu čerpají malí i velcí, chudí i bohatí; a ti, kdo mi dobrovolně a ochotně slouží, obdrží lásku za lásku. Kdo však by hledal svou slávu mimo mne, nebo své potěšení v nějakém vlastním dobru, ten nedojde pravé radosti a volnosti srdce, nýbrž zakusí mnoho překážek a úzkostí.

Proto nepřipisuj nic dobrého sobě, ani nepřivlastňuj ctnost nějakému člověku, ale všechno přičítej Bohu, bez něhož člověk nemá nic. Já jsem dal všechno, a všechno chci dostat zpět; a co nejpřísněji požaduji, aby mi byly vzdávány díky.

3. Toto je pravda, před kterou ustupuje klamná sláva A zavítali do srdce nebeská milost a pravá láska nebude v něm závisti ani sklíčenosti, ani zaplavující sebelásky. Vždyť Boží láska přemáhá všechno a rozpíná všechny síly duše.

Jestliže jsi opravdu moudrý, jen ve mně se budeš radovat, jen ve mne doufat; neboť nikdo není dobrý, jedině Bůh (L 18, 19), jenž má být nade vše veleben a ve všem vděčně slaven.

X.

Kterak je sladké pohrdnout světem a sloužit Bohu

Nyní opět promluvím, Pane, a nebudu mlčet; řeknu svému Bohu, Pánu a Králi, který je na výsostech:

Jak nesmírná je tvoje dobrotivost, kterou jsi uchoval těm, kdo se tě bojí (Ž 31. 20)! Ale čím jsi pro ty, kdo tě milují, čím jsi pro ty, kdo ti celým srdcem slouží? Věru nevýslovná slast je rozjímavě patřit na tebe; a dáváš ji těm, kdo tě milují. Sladkost své lásky jsi mi nejvíce prokázal tím, že když jsem nebyl, stvořils mne, a když jsem byl daleko od tebe, přivedls mě zpět, abych ti sloužil, a přikázals mi, abych tě miloval.

2. Zdroji věčné lásky, co mám o tobě říci? Jak bych mohl zapomenout na tebe, který jsi dobrotivě pamatoval na mne i tehdy, když jsem hřešil a hynul? Nad všechno doufání jsi projevil milosrdenství svému služebníku, nad veškerou zásluhu svou milost a přátelství.

Jak se ti za tuto milost odvděčím? Vždyť není dáno každému, aby se vzdal všeho, zřekl se světa a věnoval se řeholnímu životu. Což je něco velkého sloužit tobě, jemuž je povinno sloužit všechno tvorstvo? Proto se mi nesmí zdát ničím velkým služba tobě, ale spíš se mi má zdát velkým a divným, že takového ubožáka bez zásluh jsi laskavě přijal do služby a přidružil k svým milým služebníkům.

3. Hle, všechno je tvé, co mám a čím ti sloužím. Vpravdě však naopak spíš ty sloužíš mně, než já tobě.

Hle, nebe i země, které jsi stvořil k službě člověku, ochotně a pohotově konají denně, cos jim přikázal. A to ještě není všechno: neboť i anděly jsi ustanovil k službě člověku. Toto všechno je však převyšováno tím, že ty ses sám uvolil člověku sloužit a slíbils mu dát sám sebe.

4. Co ti dám za všechna ta tisícerá dobrodiní? Kéž bych ti mohl sloužit po všechny dny svého života! Kéž bych ti uměl alespoň jeden den prokázat důstojnou službu!

Jsi věru hoden jakékoli služby, veškeré cti a věčné chvály. Jsi věru můj Pán, a já tvůj ubohý služebník; jsem ti povinen sloužit ze všech sil a nikdy tě nepřestat chválit. Tak chci, tak si přeji, a cokoli mi k tomu chybí, ty dobrotivě doplň.

5. Velikou ctí, velikou slávou je tobě sloužit a pro tebe vším pohrdat. Neboť veliké milosti dojdou, kdo se dobrovolně poddali do tvé svaté služby. Přesladkou útěchu Ducha svatého najdou ti, kdo z lásky k tobě odvrhnou veškerou tělesnou rozkoš. Velké svobody ducha dosáhnou ti, kdo pro tvé jméno nastoupí úzkou cestu a zanechají všech světských starostí.

6. Milá a líbezná Boží službo, tebou se člověk stává opravdu svobodným a svatým! Posvátný stave řeholní služby, ty činíš člověka rovným andělům, milým Bohu, hrozným ďáblům a úctyhodným všem věřícím!

Milovaná a přežádoucí službo, tebou si lze vysloužit svrchované dobro a získat radost, jíž nebude konce.

XI.

Kterak třeba zkoumat a mírnit žádostí srdce

Synu, ještě je ti třeba se přiučit mnohým věcem, které dosud dobře neznáš.

Které jsou to, Pane?

Abys své tužby zcela uspořádal podle mého zalíbení; a nemiloval sebe samého, nýbrž horlivě plnil mou vůli. Tvá touha tě často rozněcuje a mocně pudí, ale dávej pozor, zdali je ti pohnutkou k tomu má čest, nebo spíš tvůj vlastní prospěch. Jde li ti jen o mne, budeš úplně spokojen, ať věci zařídím jakkoli, ale skrývá li se v tom nějaké sebemenší sobectví, je to právě ono, co ti překáží a co tě tíží.

2. Hled tedy, abys příliš netrval na ukvapených touhách, aniž se se mnou poradíš; ať později nelituješ, nebo ať se ti neznechutí to, co se ti dříve líbilo a oč jsi usiloval jako o lepší. Nesmíš se hned řídit každým hnutím citu, který se zdá dobrý, ani hned utíkat před každým citem odporným.

Někdy bývá užitečné krotit i dobré snahy a tužby, aby ses přílišnou horlivostí nestal roztržitým, nebo abys svou neukázněností nezavdal pohoršení jiným, či sám nebyl zmaten odporem jiných a neklesl.

3. Někdy je opravdu třeba použít i násilí a mužně odporovat smyslové žádostivosti a nedbat toho, co tělo chce nebo nechce; nýbrž spíše usilovat o to, aby se tělo, třeba nerado, podřizovalo duchu.

A musí se trestat a přinucovat k službě tak dlouho, pokud nebude ochotné ke všemu a nenaučí se spokojovat s málem, těšit se z maličkostí a nereptat proti čemukoli, co mu není po chuti.

XII.

O cvičení v trpělivosti a o potírání žádostí

Pane Bože, jak vidím, je mi velice zapotřebí trpělivosti, vždyť v tomto životě se vyskytuje mnoho protivenství. Neboť ať se sebeusilovněji snažím o pokoj, nemůže být můj život bez boje a bolesti.

2. Tak tomu je, synu. A já ani nechci, abys vyhledával takový pokoj, který by byl bez pokušení a v kterém bys necítil protivenství. Nýbrž abys oceňoval to, žes dosáhl pokoje i tehdy, když tě stihnou nejrůznější strasti a podrobí tě zkoušce mnohá protivenství.

Řekneš li, že nesneseš větší utrpení, jak potom sneseš očistcový oheň? Ze dvou zel se má vždycky volit to menší. Abys tedy mohl uniknout budoucím věčným mukám, snaž se ty menší přítomné snášet s klidnou myslí pro Boha. Či se domníváš, že lidé tohoto světa nemají žádná utrpení nebo jen malá? Takového člověka nenajdeš, i kdybys ho hledal mezi největšími rozkošníky.

3. Ale povíš: Oni aspoň mají mnohou slast, jednají si podle vlastní vůle, a proto svých trampot valně nedbají.

4. Připusťme, že mají, co si přejí: ale jak dlouho, myslíš, že to bude trvat? Vytratí se v dýmu (Ž 37. 20) pozemští boháči a po jejich někdejších radostech nezbude ani památky. Avšak ani za živa jich neužívají bez hořkosti, omrzelosti a bázně. Vždyť táž věc, z které čerpají svou rozkoš, jim často přináší též bolestnou pokutu. A děje se jim po právu, že těch rozkoší, které tak nezřízeně vyhledávají a za nimiž jdou, neužívají bez zahanbení a hořkosti. Jak krátké jsou všechny rozkoše, jak klamné, jak nezřízené a hanebné! Ale oni ve svém opojení a slepotě to nechápou a jako němá tvář se pro nepatrnou rozkoš pomíjejícího života řítí do duševní smrti.

Ale ty, synu, nehoň se za svými vášněmi, opanuj své choutky (Sír 18. 30). Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce (Ž 37, 4).

5. Neboť jestli se chceš opravdově radovat a hojněji okoušet mého potěšení, hle, pohrdání vším pozemským a odvržení všech nízkých rozkoší ti bude požehnáním a dá ti hojnou radost. A čím více se odpoutáš od všech pozemských slastí, tím sladší a mocnější útěchu najdeš ve mně.

Zpočátku ovšem toho nedosáhneš bez trochy zármutku a namáhavého boje. Postaví se ti na odpor zakořeněný zvyk, avšak lepší návyk jej překoná. Tělo bude reptat, ale horlivost ducha je zkrotí. Starý had tě bude pokoušet a dráždit, ale modlitba ho zažene; a mimoto mu zamezíš volný přistup i ušlechtilou prací.

XIII.

O poslušnosti pokorně podřízeného podle příkladu Ježíše Krista

Synu, kdo se snaží vymknout z poslušnosti, sám se vymyká i z milosti; a kdo si chce podržet jen své, ztrácí to, co je společné všem. Kdo se rád dobrovolně nepodrobuje svému představenému, dokazuje, že ho tělo dokonale neposlouchá nýbrž že se často vzpouzí a reptá. Uč se tedy rychle podřizovat svému představenému, jestliže si přeješ podmanit své tělo. Neboť snáze přemáhá vnějšího nepřítele, kdo je v nitru neporušen. Tvá duše nemá obtížnějšího a horšího nepřítele, než tebe samého, jsi li duševně rozhárán. Jestli chceš zvítězit nad tělem a krví, musíš ve všem upřímně pohrdat sám sebou. Jen proto, že doposud příliš nezřízeně miluješ, zdráháš se úplné se odevzdat do vůle jiných.

2. Co je však na tom velkého, jestliže se ty, který jsi prach a nicota, podrobuješ pro Boha člověku? Když já, Všemohoucí a Nejvyšší, který jsem všechno stvořil z ničeho, jsem se pokorně podřídil člověku pro tebe? Stal jsem se nejnižším a nejposlednějším ze všech, abys mohl ty svou pýchu přemáhat mou pokorou.

Uč se poslouchat, prachu, uč se ponižovat, země a hlíno, a všem ležet pod nohama! Uč se lámat svou vůli a odevzdat se v úplnou podřízenost.

3. Hněvej se sám na sebe a netrp v sobě nadutost, nýbrž staň se tak podřízeným a nepatrným, aby každý mohl po tobě chodit a jako po uličním prachu šlapat. Nač si naříkáš, nicotný člověče? Jak se můžeš, bídný hříšnice, vzpouzet proti výčitkám druhých, když sám jsi tolikrát urazil Boha a mnohokrát zasloužil peklo?

Ale mé oko tě ušetřilo, neboť tvá duše mí byla drahá; abys poznal mou lásku a neustále byl vděčen za mé dobrodiní. A aby ses vždy ochotně podroboval a pokořoval a trpělivé snášel vlastní opovržení.

XIV.

O rozjímání skrytých Božích soudů, abychom nezpyšněli ve štěstí

Hřímáš nade mnou svými soudy, Pane, bázní a strachem rozechvíváš všechny mé kosti, a má duše se velice děsí. Stojím ohromen a uvažuji, že ani nebesa nejsou čistá před tvou tváří. Když jsi i na andělech shledal špatnost, a neušetřils je, co se stane se mnou? Padly hvězdy z nebe, a kam bych si troufal já prach?

Ti, jejichž skutky se zdály hodné chvály, padli nejhlouběji a ty, kteří požívali andělský chléb, jsem viděl libovat si v mlátě pro vepře.

2. Konec tedy vší svatosti, jestli ty, Pane, odtáhneš svou ruku. Neprospěje žádná moudrost, když ji ustaneš řídit. Nepomůže žádná síla, když ty ji přestaneš udržovat. Není bezpečná žádná čistota, když ji neochráníš. Neuhlídá nikoho vlastní bdělost, když při ní nebdí tvá svatá stráž.

Neboť opustíš li nás ty, toneme a hyneme; a jen přijdeš k nám, vzchopíme se a ožíváme. Neboť jsme nestálí, a jen ty nás posilňuješ; vychládáme, a jen ty nás rozněcuješ.

3. Jak musím pokorně a s opovržením smýšlet o sobě; jak musím pokládat za nic, když se mi zdá, že mám něco dobrého! Jak hluboko se musím pokořit před tvými nevystižitelnými soudy. Pane, když v sobě samém nenacházím nic než zhola nic! Ty nesmírná tíží, ty nezměrné moře, kde v sobě samém neshledávám nic než naprosté nic!

Kde tedy zbývá nějaký koutek pro mou slávu, kde trochu sebedůvěry pro domnělou vlastní ctnost? Všechna klamná sláva je pohlcena hloubkou tvých soudů nade mnou.

4. Čím je veškeré tělo před tvým zrakem? Zda se bude chlubit hlína před hrnčířem (srov. Iz 29, 16)? Jak se může vynášet vychloubáním ten, jehož srdce je opravdu oddáno Bohu?

Ani celý svět nepozvedne k pýše toho, koho si podmanila pravda. A ani ústa všech chvalořečníků nepohnou tím, kdo všechnu svoji naději zakotvil v Bohu. Neboť i všichni ti, kdo mluví, jsou pouhé nic; i zaniknou jako hlas jejich slov. A jen Hospodinova věrnost je věčná (Ž 117, 2).

XV.

Jak si máme počínat a mluvit, když o něco žádáme

Synu, prosíš li o něco, říkej takto:

Pane, jestli se ti to líbí, staň se tak. Pane, bude li to k tvé cti, staň se to tak tvým jménem. Pane, shledáš li, že je to k mému dobru a uznáš li, že je mi to užitečné, uděl mi to, abych toho užil k tvé slávě. Ale jestli víš, že by mi to škodilo a neprospělo by to spáse mé duše, odejmi ode mne takové přání.

Neboť není každá touha od Ducha svatého, i když se zdá člověku oprávněná a dobrá. Je nesnadné správně posoudit, zdali tě k tužbě po tom či onom pobádá duch dobrý nebo zlý: či zdali tě k tomu nevede jen vlastní vůle. Mnozí nakonec poznali, že to, co zprvu pokládali za vnuknutí dobrého ducha, byl klam.

2. Vždy je tedy třeba s Boží bázní a s pokorným srdcem žádat a prosit o všechno, cokoli se zdá tvé mysli žádoucí; a všechno se má s úplnou odevzdaností ponechat mně a říci jen:

Pane, ty víš, co je lepší: staň se to či ono tak, jak ty budeš chtít. Dej, co chceš, kolik chceš a kdy chceš. Nalož se mnou, jak rozumíš, jak se ti více líbí a jak to bude k tvé větší chvále. Postav mě, kam chceš a počínej si se mnou ve všem podle své vůle. Jsem v tvé ruce, toč mnou a obracej si mě kolem dokola. Jsem přece jen tvůj sluha, vždy hotov ke všemu; neboť netoužím žít pro sebe, ale pro tebe; kéž i důstojně a dokonale!

3. Uděl mi, nejdobrotivější Ježíši, svou milost, aby se mnou byla, se mnou působila (srov. Mdr 9, 10), se mnou setrvala až do konce. Dej, abych si přál a chtěl vždy to, co je mi milejší a příjemnější. Tvá vůle buď mou a má vůle ať se vždy řídí tvou a shoduje se s ní co nejlépe. Kéž mé nechtění je zajedno s tvým, abych ani nemohl chtít či nechtít nic jiného, než co chceš nebo nechceš ty.

4. Dej, abych odumřel všemu, co je na světě, a abych pro tebe rád snášel opovržení a nepovšimnuti v tomto čase. Dej mi nad všechna ostatní přání, abych v tobě spočinul a v tobě aby se upokojilo mé srdce!

Neboť jen ty jsi pravý pokoj srdce, ty jsi jediné spočinutí a mimo tebe je vše jen strast a nepokoj. V tomto jediném pokoji, to je v tobě, svrchovaném a věčném dobru, usnu a odpočinu (srov. Ž 4, 9). Amen.