TOMÁŠ KEMPENSKÝ - NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

KNIHA TŘETÍ

O VNITŘNÍM POTĚŠENÍ

LVII.

Kterak příliš nemalomyslnět pro občasné poklesky

Synu, více se mi líbí trpělivost a pokora v neštěstí, než velké potěšení a zbožnost ve štěstí. Proč tě zarmucuje maličkost, kterou někdo řekl proti tobě? 1 kdyby to bylo něco většího, nemělo by tě to vzrušovat. Zapomeň na to; vždyť to není nic nového, ani poprvé, a budeš li déle živ, tak ani naposledy.

Jsi dost zmužilý, dokud tě nepotká žádné protivenství. Dovedeš jiným dobře radit a povzbuzovat je slovy. Ale když vstoupí nenadále soužení na tvůj práh, nedostává se ti rady ani síly. Pamatuj na svou velkou křehkost, kterou jsi už často zakusil v maličkostech; nicméně se tak děje jen pro tvou spásu, když se ti přihodí něco takového či podobného.

2. Vyžeň to z mysli, jak nejlépe dovedeš; a dopadnou li na tebe rány, nemalomyslň a dlouho se nermuť. Snášej to aspoň trpělivě, když už ne radostně.

I když něco nerad slyšíš a pociťuješ při tom rozhořčení, přemoz se a nevypusť z úst nic neslušného, abys nepohoršil maličké. Vždyť návratem milosti se rozbouřená mysl rychle utiší a bolest v nitru zmizí.

Já ještě žiji, praví Pán (srov. Iz 49, 18), a jsem připraven ti pomoci a potěšit tě víc než kdy předtím, budeš li mi důvěřovat a nábožně mě vzývat.

3. Bud dobré mysli (Bár 4, 30) a přichystej se i na těžší zkoušky. Není všechno zmařeno, vidíš li, že tě soužení nebo těžké pokušení stíhá častěji. Jsi člověk a ne Bůh; jsi tělo. ne anděl.

Jak bys mohl stále setrvávat na témže stupni ctnosti, když to nedokázal ani anděl v nebi, ani první člověk v ráji? Já však obveseluji zarmoucené (srov. Jb 5, 11) a povznáším k svému božství ty, kdo uznávají svou slabost.

4. Pane, bud požehnáno tvé slovo, které je mým ústům sladší než med (Ž 19, 11). Co bych si počal v tolika svých souženích a strastech, kdybys mě neposiloval svými svatými slovy?

Nezáleží na tom, co a kolik mám vytrpět, jen když dojdu do přístavu spásy. Dej dobrý konec a dopřej šťastný odchod z tohoto světa. Rozpomeň se na mne, můj Bože, a veď mě přímou cestou do svého království. Amen.

LVIII.

Kterak se nemají zkoumat vyšší věci a skryté Boží soudy

Synu, nerozmlouvej o Božích úradcích ani o jeho skrytých soudech; proč je tento tak opuštěn a onen tak hojně obdařen milostí; anebo tento tak velice sužován a onen tak neobyčejně vyvýšen. Tyto věci přesahují veškeru lidskou schopnost a žádné rozumové bádání nemůže vypátrat Boží soudy.

Kdykoli ti tedy nepřítel vnuká takové myšlenky, nebo se na ně ptají všeteční lidé, odpověz jim s prorokem: Hospodinovy řády jsou nejvýš spravedlivé (Ž 19, 10). Mých soudů je třeba se bát a nerozumovat o nich, neboť jsou lidskému rozumu nepochopitelné.

2. Nepátrej a nerozmlouvej o zásluhách svatých, kdo z nich je světější nebo větší v nebeském království. Takové řeči často vedou k neužitečným sporům a hádkám, živí pýchu a ctižádost a plodí nenávisti a sváry, když se jeden tomu a jiný onomu svatému snaží hrdě dávat přednost.

Takové věci však chtít znát a vyzvídat nepřináší žádný užitek, ba svatým se spíš protiví; vždyť já nejsem Bůh zmatku, nýbrž pokoje (srov. 1K 14, 33); a tento pokoj spočívá spíše v pravé pokoře než ve vlastním vyvyšování.

3. Někteří se kloní zvláštní láskou více k těm nebo oněm svatým, ale tato náklonnost je spíš lidská než božská.

Já jsem stvořil všechny světce, dal jsem jim milost a obdařil je slávou. Znám zásluhy všech a předešel jsem je sladkostí svého požehnání (srov. Ž 21, 4). Již před věky jsem předzvěděl své milé a vyvolil si je ze světa (J 15, 19), ne že by si oni předem vyvolili mne. Povolal jsem je milostí, přivábil milosrdenstvím a přivedl rozličným pokušením. Vlil jsem jim mocnou útěchu, dal vytrvalost a korunu trpělivosti.

4. Já uznávám prvního i posledního a všechny objímám nevystižitelnou láskou. Proto mám být chválen ve všech svých svatých a nade všechno veleben i ctěn v každém z těch, které jsem tak slavně povýšil a předurčil bez předchozích vlastních zásluh.

Kdo by tedy opovrhl jedním z mých nejmenších svatých, ten nectí ani velké; neboť já jsem učinil malého i velkého (Mdr 6. 7). A kdo by snižoval některého svatého, odnímá úctu i mně a všem ostatním v nebeském království. Vždyť všichni jsou spojeni poutem lásky v jedno; cítí totéž, chtějí totéž a všichni se vespolek milují.

5. Ale mimoto, což je mnohem významnější, milují mne více než sebe a své zásluhy. Neboť povzneseni nad sebe a oproštěni od sebelásky, celým srdcem se oddávají lásce ke mně, v které blaženě spočívají. Nic je nemůže odvrátit ani odtrhnout, neboť jsou naplněni věčnou pravdou a planou ohněm neuhasitelné lásky.

Ať tedy přestanou rozumovat o postavení svatých v nebi tělesní a smyslní lidé, kteří dovedou milovat jen svá vlastní potěšení. Ubírají a přidávají jim podle svých náklonností, a ne jak se líbí věčné Pravdě.

6. U mnohých se tak děje z nevědomosti; zvláště u těch, kteří jsou málo osvíceni, a proto zřídka dovedou někoho milovat dokonalou duchovní láskou. Z přirozené náklonnosti a lidského přátelství dosud až příliš tíhnou k těm nebo oněm; a jak si sami počínají ve věcech pozemských, tak soudí i o nebeských.

Je však nesmírný rozdíl mezi smýšlením nedokonalých lidí a mezi rozjímáním mužů, osvícených vyšším zjevením.

7. Varuj se tedy, synu, všetečného hloubání o tom, co přesahuje tvůj rozum. A spíš dbej a usiluj o to, abys mohl být aspoň nejmenším v Božím království. I kdyby někdo věděl, který svatý je v nebeském království světější nebo větší, co by mu to prospělo, kdyby sám se pro toto poznání nepokořil přede mnou a nepočal tím více velebit slávu mého jména?

Bohu je mnohem milejší ten, kdo uvažuje o velikosti svých hříchů, o nepatrnosti svých ctností a o veliké vzdálenosti, která ho dělí od dokonalosti svatých, než ten, kdo rozumuje o jejich větší nebo menší velikosti. Lépe je svaté vzývat zbožnými prosbami i slzami a pokornou myslí je prosit o mocnou přímluvu než zbytečným hloubáním pátrat po jejich tajemstvích.

8. Svatí jsou úplně a dokonale šťastni; kéž by lidé dokázali být spokojeni a zanechali plytkých řečí! Oni se nechlubí vlastními zásluhami; vždyť nepřičítají nic dobrého sobě, ale všechno jen mně, protože vše jsem jim daroval ze své nekonečné lásky. Jsou naplněni takovou Boží láskou a překypující radostí, že jim nic nechybí k slávě a štěstí.

Jednotliví svatí jsou mi tím bližší a milejší, čím požívají vznešenější slávy a jsou sami v sobě pokornější. Proto máš napsáno, že skládali své koruny před Boha a padali na svou tvář před Beránkem a klaněli se Živému na věčné věky (srov. Zj4, 10).

9. Mnozí se ptají, kdo je větší v božím království a nevědí, jsou li sami hodni být připočteni k těm nejmenším. Je veliké být i tím nejmenším v nebi, kde jsou samí velcí, neboť všichni budou nazýváni syny Božími (Mt 5, 3) a vpravdě jimi budou. Každý z nejmenších bude stát nad tisíci (Iz 60, 22), kdežto hříšník zemře na věky, i kdyby se dožil sta let.

Když se totiž učedníci ptali, kdo bude větší v nebeském království, uslyšeli tuto odpověď: Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském (Mt 18, 3-4).

10. Běda těm, kdo se dobrovolně nechtějí připodobnit dětem, neboť brána nebeského království je nízká a nedovolí jim vejít. Rovněž běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo (L 6, 24); neboť až chudí budou vcházet do Božího království, oni budou stát venku a naříkat.

Radujte se, pokorní a plesejte, chudobní, neboť vaše je království nebeské (Lk 6, 20), jestliže kráčíte podle Pravdy.

LIX.

Kterak všechnu naději a důvěru skládat jedině v Boha

Pane, v koho mám skládat svou důvěru v tomto životě? Nebo co je mou největší útěchou ze všech věcí pod nebem? Což ne ty, Pane, můj Bože, jehož milosrdenství jsou nesčíslná? Kde mi bylo dobře bez tebe? Nebo kdy mi bylo zle v tvé přítomnosti?

Raději chci být chudý pro tebe než bohatý bez tebe. A spíš bych zvolil putovat po zemi s tebou, než přebývat v nebi bez tebe. Kde jsi ty, tam je nebe; a kde nejsi, tam je smrt a peklo. Tys mou touhou, a proto musím po tobě vzdychat, tebe volat a prosit. Vždyť na nikoho se nemohu zcela spolehnout, kdo by mi v tísni přispěl včas na pomoc, než jedině na tebe, svého Boha. Tys mé útočiště (Ž 142, 6) a důvěra, tys ve všem můj těšitel a nejvěrnější přítel.

2. Všichni si hledí jen svého (F (p) 2, 21), ty však máš na zřeteli jedině mou spásu a mé zdokonalení a všechno obracíš k mému dobru.

I když mě vystavuješ rozličným pokušením a protivenstvím, všecko to řídíš k mému užitku, jako jsi tisícerým způsobem zkoušel své milé. A v těchto zkouškách tě musím milovat a chválit neméně, než kdybys mě naplňoval nebeskými slastmi.

3. Proto v tebe, Pane Bože, skládám všechnu svou naději a své útočiště, tobě poroučím všechno své soužení i strádání; neboť shledávám všechno slabé a nestálé, cokoli vidím mimo tebe.

Neprospěje mi totiž množství přátel, nepomohou mi silní pomocníci, neporadí mi správně moudří rádcové, nepotěší mě knihy učenců, nezachrání mě žádný drahocenný lék a nedá mi bezpečí žádné skryté a půvabné místo, jestli mi nepřispěješ na pomoc ty sám, neposílíš mě, nepotěšíš, nepoučíš a neochráníš.

4. Všechno totiž, co zdánlivě přináší pokoj a štěstí, je bez tebe ničím a vpravdě nepřináší žádné štěstí. Ty jsi vrchol všeho dobra plnost života a hlubina moudrosti; a v tebe nade všecko doufat je nejmocnější útěchou tvých služebníků.

K tobě pozvedám své oči (Ž 141, 8), v tebe doufám, můj Bože (Ž 25, 2), Otče milosrdenství (2K 1, 3).

5. Požehnej a posvěť mou duši nebeským požehnáním, aby se stala tvým svatým příbytkem a sídlem tvé věčné slávy, a aby se v tomto chrámu tvé důstojnosti nevyskytlo nic, co by uráželo zrak tvé velebnosti.

Podle velikosti své dobroty a podle množství svého slitování shlédni na mne a vyslyš prosbu svého ubohého sluhy, který je již dlouho vyhnancem v krajině stínu smrti. Chraň a zachovej duši svého služebníka uprostřed tolika nebezpečí porušitelného života a svou milostí ji provázej a doveď cestou pokoje do vlasti věčného světla. Amen.