TOMÁŠ KEMPENSKÝ - NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

KNIHA TŘETÍ

O VNITŘNÍM POTĚŠENÍ

XVI.

Kterak jen u Boha hledat pravou útěchu

Cokoli si mohu přát nebo myslet pro své potěšení, neočekávám zde, ale v budoucnosti. Vždyť i kdybych měl veškeré útěchy světa a mohl požívat všech rozkoší, je jisté, že by to nemohlo dlouho trvat. Proto nikdy, má duše, nebudeš moci najít plné potěšení a dokonalé uspokojení, kromě u Boha, těšitele chudých a ochránce ponížených.

Vyčkej trochu, má duše, vyčkej Božího přislíbení, a budeš mít hojnost všeho dobrého v nebesích. Kdybys příliš nezřízené toužila po těch vezdejších věcech, ztratíš věčné a nebeské. Časných věcí máš užívat, po věčných toužit. Žádným pozemským dobrem se nemůžeš nasytit, neboť nejsi stvořena k jejich požívání.

2. I kdybys měla všechna stvořená dobra, nemohla bys být šťastná a blažená; vždyť jen v Bohu, který stvořil všechno, spočívá celé tvé blaho a štěstí. Ne takové, jaké si představují a pochvalují pošetilí milovníci světa, nýbrž jaké očekávají dobří Kristovi věrní, a občas předem okoušejí lidé duchovní a čistého srdce, jejichž pravá vlast je v nebesích (srov. F (p) 3, 20).

Zdánlivé a krátké je všechno lidské potěšení. Blahé a pravé je jen to, které vyvěrá v nitru z pravdy. Nábožný člověk má s sebou všude svého těšitele Ježíše a říká mu:

Buď se mnou. Pane Ježíši, na každém místě a v každý čas. A mně kéž je potěšením, že každou lidskou útěchu chci rád postrádat. A kdyby se mi nedostalo tvé útěchy, bud mi tvá vůle a spravedlivá zkouška potěšením nejvyšším. Neboť nebudeš se hněvat věčně (Ž 103. 9).

XVII.

Kterak každou starost skládat na Boha

Synu, nech mě s tebou dělat, co chci; já vím, co ti prospěje. Ty myslíš jako člověk; o mnohých věcech smýšlíš, jak ti radí lidské cítění.

2. Pane, pravda je, co říkáš. Větší je tvá péče o mne, než veškerá starost, kterou mohu mít sám o sebe. Neboť příliš nejistě stojí ten, kdo všechny své starosti neskládá na tebe.

Pane, učiň se mnou, co se ti zlíbí, jen když má vůle zůstane zpříma a pevně zaměřena k tobě. Vždyť jenom dobré může být, cokoli se mnou činíš:

Jestli mě chceš mít ve tmách, buď veleben; a když si mě přeješ mít ve světle, buď opět veleben. Jestli mě míníš potěšit, buď veleben; a jestli mě chceš navštívit bolestí, buď rovněž a stále veleben.

3. Ano, synu, tak si počínej, toužíš li se mnou kráčet. Musíš být stejně tak hotov trpět, jako se radovat. A stejně rád žít v nouzi a chudobě, jako v hojnosti a bohatství.

4. Pane, rád budu pro tebe trpět, ať na mne sešleš cokoliv. Z tvé ruky chci stejně přijímat dobré jako zlé, sladké jako trpké, radostné jako smutné; a děkovat ti za všechno, co se mí přihodí.

Chraň mě všeho hříchu a nebudu se bát smrti ani pekla. Neuškodí mi žádné soužení, které na mne přijde, jen když mě na věky nezavrhneš a nevymažeš z knihy života.

XVIII.

Kterak časné strasti klidně snášet podle Kristova příkladu

Synu, já jsem pro tvou spásu sestoupil z nebe; vzal jsem na sebe tvou bídu ne z donucení, ale z lásky, aby ses naučil trpělivosti a bez reptání snášel časné strasti. Neboť i já jsem od narození až po smrt na kříži projevoval trpělivost v bolestech.

V časných věcech jsem měl veliký nedostatek; často jsem na sebe slýchal mnohé výtky; tiše jsem snášel zahanbení a potupy; za dobrodiní se mi dostávalo nevděku, za zázraky rouhání a za naučení pohany.

2. Pane, poněvadž jsi ty byl trpělivý ve svém životě a tak nejlépe vyplnil Otcovu vůli, sluší se, abych i já, ubohý hříšník, uchoval trpělivost podle tvé vůle; a pro vlastní spasení nesl břemeno pomíjejícího života, jak dlouho ty budeš chtít.

Neboť i když se zdá pozemský život obtížný, přece se z tvé milosti stává velice záslužným; a tvým příkladem a kráčením ve stopách tvých světců se stává pro slabé snesitelnějším a slavnějším. Ale i mnohem útěšnějším, než byl kdysi za Starého zákona, kdy zůstávala nebeská brána uzavřena; a rovněž i cesta k nebi se jevila temnější, když se tak málo lidí snažilo hledat nebeské království. Ale ani ti, kteří tehdy byli spravedliví a očekávali spásu, nemohli vejít do nebeského království, dokud jsi je nevykoupil svým utrpením a svou svatou smrtí.

3. Jak velké díky jsem ti povinen vzdávat, žes mně a všem věřícím dobrotivě ukázal přímou a dobrou cestu do věčného království! Neboť tvůj život je naše cesta, a svatou trpělivostí kráčíme k tobě, který jsi naše koruna. Kdybys nám nebyl dal příklad a neučil nás, kdo by se tě snažil následovat? Žel, kolik z nás by zůstalo daleko pozadu, kdyby před sebou neviděli tvůj vznešený příklad! A hle, jsme vlažní i doposud, ačkoli jsme slyšeli o tolika tvých divech a naučeních; jak by teprv bylo, kdybychom neměli takové světlo, vedoucí k následování.

XIX.

O snášení křivd a osvědčování pravé trpělivosti

Co to pravíš, synu? Pohlédni na utrpení mé i všech svatých, a přestaň naříkat. Ještě jsi v zápase s hříchem nemusel prolít svou krev (Žd 12, 4). Tvé utrpení je maličkostí ve srovnání s těmi, kdo tolik trpěli, byli tak mocně pokoušeni, tak těžce sužováni a tolikrát zkoušeni a tříbeni.

Musíš si tedy připomenout těžší utrpení jiných, abys snáze snášel ta nepatrná svoje. A jestli se ti nezdají nepatrná, uvaž, není li tím vinna tvá netrpělivost. Aťsi je tvé utrpení malé nebo velké, hleď je snášet trpělivě.

2. Čím lépe se uzpůsobíš pro utrpení, tím moudřeji jednáš a získáváš větší zásluhu; a všechno poneseš lehčeji, budeš li na to myslí i návykem pečlivě uchystán.

Neříkej: Od takového člověka si nezasloužím trpět a nejsem povinen něco takového snášet, protože mi velice ukřivdil a vytýkal mi, co jsem neměl vůbec v úmyslu. Od jiného to však snesu rád a přijmu to jako utrpení, které mám snášet.

Takové smýšlení je nemoudré, protože nehledí na ctnost trpělivosti, ani na toho, kdo ji slíbil korunovat slávou, nýbrž myslí spíš na osoby a na utrpěné křivdy.

3. Není opravdu trpělivý, kdo chce trpět, jen kolik se mu zazdá a od koho je mu milo. Neboť člověk vskutku trpělivý nehledí na to, od koho něco zakouší: zdali od představeného, nebo sobě rovného, či podřízeného; zdali od člověka dobrého a svatého, nebo od zvráceného a nehodného.

Ale ať se mu kdykoli a od kteréhokoli tvora přihodí jakékoli protivenství, všecko bez rozdílu vděčně přijímá z Boží ruky a pokládá za nesmírný zisk. Vždyť u Boha nezůstane ani nejmenší protivenství bez odměny, bylo li vytrpěno právě pro Boha.

4. Bud tedy připraven k boji, chceš li dosáhnout vítězství. Bez boje nemůžeš dosáhnout koruny trpělivosti. Jestli nechceš trpět, nedbáš o korunu vítězství. Toužíš li po ní, statečně bojuj a všechno trpělivě snášej.

Bez práce není odpočinku a bez boje se nedosáhne vítězství.

5. Pane, učiň svou milostí možným, co je mé přirozenosti nemožné. Ty víš, jak málo dovedu trpět a jak rychle malomyslním, když mi vyvstane sebelehčí protivenství.

Dej. aby se mi každá zkouška utrpení stala pro tvé jméno milou a žádoucí, neboť pro tebe trpět a strádat je mé duši velmi spasitelné.

XX.

O vyznávání vlastní slabosti a o bědách tohoto světa

Svůj hřích jsem před tebou přiznal (Ž 32, 5) a vyznávám se, Pane, ze své slabosti. Často mě už i nepatrná věc skličuje a zarmucuje.

Umiňuji si, že si budu počínat zmužile, ale jakmile přijde nepatrné pokušení, upadám do veliké úzkosti. Často vzniká těžké pokušení z docela bezvýznamné věci. A když si kolikrát myslím, že jsem poněkud bezpečný, protože právě necítím žádné pokušení, najednou vidím, že mě málem porazí docela lehký vánek.

2. Shlédni tedy, Pane, na mou malost a křehkost, kterou dobře znáš. Smiluj se a vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím (Ž 69, 15) a nezůstanu zavržen navždy.

Právě to mě často trápí a před tebou zahanbuje, že jsem tak vratký a slabý v odporu proti vášním. I když nedojde k úplnému souhlasu, přece je mi jejich útok protivný a obtížný a velice se hanbím, že s nimi musím denně zápasit. Svou slabost poznávám z toho, že mě ošklivé představy vždycky mnohem snáze napadají než odcházejí.

3. Přemocný Bože Izraele, milovníku věrných duší, shlédni na námahu a bolest svého služebníka a pomáhej mu ve všem, cokoli podnikne. Posilni mě nebeskou mocí, aby nade mnou nenabyl převahy starý člověk – bídné tělo, které dosud není zcela podrobeno duchu a proti kterému je třeba v tomto ubohém životě bojovat do posledního dechu.

Žel, jaký je to život, když je v něm tolik trápení a strastí; a když je v něm všude plno nástrah a nepřátel! Neboť sotva pomine jedno soužení nebo pokušení, přijde jiné; ba kolikrát ještě není u konce ani první zápas, a už nenadále přicházejí mnohé další.

4. Jak je možno milovat život, který má tolik hořkosti a je podroben tolika pohromám a strastem? Jak ho lze vůbec nazývat životem, když v takové míře plodí smrt a zkázu? A přece ho lidé milují a hledají v něm své rozkoše.

Často se světu vytýká, jak je klamný a nicotný, a přece jej lidé neradi opouštějí, poněvadž je příliš ovládají tělesné žádosti. Jenže jedny věci pudí k milování světa, jiné k odvrhování. K milování světa žene žádost těla žádost očí a pýcha života (srov. 1J 2, 16); ale tresty a strasti, které po nich zaslouženě následují, rodí zášť a ošklivost k světu.

5. Avšak hříšná rozkoš bohužel vítězí nad srdcem oddaným světu, a pokládá za blaho být v poddanství smyslů, protože neviděla a neokusila Boží slasti a vnitřní rozkoše ctnosti.

Kdežto ti, kdo zcela pohrdají světem a snaží se žít ve svaté kázni jedině Bohu, ti znají onu božskou sladkost, přislíbenou těm, kdo se opravdu odříkají světa; a tím jasněji vidí, jak svět těžce bloudí a všelijak se klame.

XXI.

Kterak spočinout v Bohu, který je nad všechny dary a dobra

Má duše, nade všecko a ve všem navždy spočiň v Pánu, neboť on je věčným odpočinkem svatých.

Dej mi, nejsladší a nejmilejší Ježíši, abych v tobě spočinul, vždyť ty převyšuješ všechno tvorstvo, všechnu blaženost i krásu, všechnu slávu i čest, všechnu moc i důstojnost, všechnu vědu i moudrost, všechno bohatství i umění, všechnu radost i rozkoš, všechnu dobrou pověst i chválu, všechnu líbeznost i útěchu, všechny naděje i sliby a všechnu zásluhu i touhu. Ty jsi nade všechny dary i služby, které můžeš dát a vlévat; nade všechno radování i plesání, které může mysl pojmout a pocítit. Dokonce i nad anděly, archanděly a všechny zástupy nebešťanů, nade všechno viditelné i neviditelné, nade všechno, co nejsi ty, Bože.

2. Neboť ty, Pane, můj Bože, jsi nadevše nejlepší; ty jediný nejdostačující a nejhojnější, ty jediný nejsladší a nejútěšnější. Ty jediný nejkrásnější a nejmilovanější, ty jediný nejšlechetnější a nadevše nejslavnější; v tobě je, vždycky bylo a bude všechno dobré a zároveň dokonalé.

A proto je malé a nedostatečné všechno, cokoli mi dáváš, o sobě zjevuješ, nebo přislibuješ mimo sebe samého, dokud té nespatřím a plně nedosáhnu. Vždyť si mé srdce nemá kde vpravdě odpočinout a nemůže být dokonale uspokojeno, dokud se nepovznese nad všechny dary a nespočine v tobě.

3. Můj nejmilejší snoubenče, Ježíši Kriste, nejčistší milovníče, vládce veškerého tvorstva! Kdo mi dá křídla pravé svobody, abych mohl vzlétnout a spočinout v tobě? Kdy mi bude dáno, abych byl dokonale volný a viděl, jak jsi sladký, Pane, můj Bože? Kdy se soustředím v tobě tak plně, abych pro lásku k tobě již necítil sebe, ale jen tebe jediného, způsobem, který přesahuje všecky smysly i míry, a který není každému znám?

Nyní však často naříkám a s bolestí snáším své neštěstí. Vždyť v tomto slzavém údolí mě potkává mnoho zlého, což mě často znepokojuje, zarmucuje a zachmuřuje. Mnohdy mi zlo překáží, rozptyluje mě, láká a upoutává, abych neměl volný přístup k tobě a nepoznal slast tvého objetí, kterou mají blažení duchové. Kéž tě pohne mé vzlykání a má převeliká opuštěnost na této zemi!

4. Ježíši, jase věčné slávy, potěcho putující duše! Před tebou nenacházejí má ústa slov a jen mé mlčení k tobě hovoří.

Jak dlouho ještě bude otálet můj Pán se svým příchodem? Kéž přijde ke mně, svému nebohému, a kéž mě obveselí! Kéž vztáhne ruku a vytrhne mě ubohého z každé úzkosti! Přijď, přijď, neboť bez tebe nebudu mít radostného dne ani hodiny; vždyť jen ty jsi má radost a bez tebe je můj stůl prázdný.

Jsem ubohý, jakoby uvězněn a zatížen okovy, pokud mě neobčerstvíš světlem své přítomnosti, nedaruješ mi svobodu a neukážeš milostivou tvář.

5. Ať jiní hledají místo tebe něco jiného, co se jim líbí; mně se však nelíbí a nebude líbit nic jiného, než ty, můj Bože, má naděje a věčná spáso.

Neumlknu a nepřestanu prosit, dokud se mi nenavrátí tvá milost a nepromluvíš v mém nitru.

6. Hle, tu jsem; přicházím k tobě, neboť tys mě volal. Tvé slzy, touha tvé duše, tvá pokora a zkroušenost srdce mě naklonily a přivedly k tobě.

7. I řekl jsem: Pane, volal jsem tě, toužil jsem tě požívat a byl jsem hotov pohrdnout vším pro tebe. Ty první však jsi mé podnítil, abych tě hledal.

Buď tedy veleben, Pane, žes prokázal svému služebníku toto dobrodiní podle svého velikého milosrdenství. Co jiného ti má říct tvůj služebník, než se před tebou hluboko pokořit a vzpomínat na svou hříšnost a ubohost! Vždyť mezi všemi divy na nebi i na zemi není nikoho, kdo by se ti podobal. Tvá díla jsou velmi dobrá, tvé soudy spravedlivé a tvá prozřetelnost řídí všecko. Proto chvála tobě, Moudrosti Otcova; tebe chválí a velebí má ústa i duše a se mnou všechno tvorstvo!

XXII.

O vděčnosti za přehojná Boží dobrodiní

Otevři, Pane, mé srdce; svému zákonu a nauč mě kráčet po cestě tvých přikázání. Dej mi poznat svou vůli a učiň, abych si s velikou uctivostí a bedlivou pozorností připomínal tvá dobrodiní, jak povšechně, tak jednotlivě, a abych ti za ně vzdával náležité díky.

Dobře vím a vyznávám, že ani za nejmenší tvé dobrodiní nemohu být náležitě vděčný. Neboť jsem velmi nepatrný oproti každému dobru, které mi i uděluješ; a když uvažuji o tvé vznešenosti, můj duch omdlévá před tvou velikostí.

2. Všecko, co vlastní duše i tělo a co máme kolem sebe i v sobě, přirozeně nebo nadpřirozeně, je tvým dobrodiním a oslavuje tvou štědrost, svatost a dobrotu; neboť od tebe jsme obdrželi všechno dobré. I když dostal jeden více a druhý méně, přece všechno je tvé, a bez tebe nelze mít ani nejmenší dobro.

Ten, kdo dostal více, nemůže se chlubit svou zásluhou, ani se vyvyšovat nad jiné, ani se vysmívat tomu, kdo obdržel méně. Neboť ten je větší a lepší, kdo si přičítá méně zásluh a v díkůčinění je pokornější a zbožnější. A kdo se považuje za nejubožejšího ze všech a pokládá se za nejnehodnějšího, tím je způsobilejší přijmout ještě větší dobrodiní.

3. Kdo však dostal méně, nemá se proto rmoutit, ani to snášet s nevolí, ani závidět bohatšímu; ale spíše pozvednout mysl k tobě a co nejvíce chválit tvou dobrotu, že tak hojně, tak nezaslouženě a rád, bez ohledu na osobu, rozdáváš své dary.

Všechno je od tebe, a proto za všechno buď chválen. Ty víš, který dar je komu prospěšný, a proč ten má méně a onen více; a rozhodovat o tom nenáleží nám, nýbrž tobě, který znáš zásluhy každého z nás.

4. Proto, Pane Bože, pokládám za veliké dobrodiní nemít mnoho toho, z čeho navenek a podle lidí vzejde chvála a sláva. A tak, kdo pozoruje svou chudobu a nicotu, ať se proto nermoutí, ani netruchlí, ani nemalomyslní; ale spíš ať se těší a raduje.

Vždyť ty sis, Bože, vyvolil za přátele a společníky chudobné, pokorné a tímto světem opovržené. To dosvědčují sami tví apoštolově, které jsi učinil velmoži po celé zemi (Ž45, 17). Neboť žili na tomto světě pokorně a prostě, bez nářku a veškeré zloby i lsti, takže se ještě radovali, když trpěli pohanění pro tvé jméno (srov. Sk 5, 41); a čeho se svět hrozil, oni přijímali s velikou radostí.

5. Proto tvého milovníka, který zná tvé dobrodiní, nemá nic tak těšit, jako vědomí, že se s ním děje tvá vůle podle tvého ustanovení od věčnosti. Tato tvá vůle ho má tak uspokojovat a blažit, aby chtěl právě tak být rád nejmenším, jako jiný touží být největším. A aby byl právě tak klidný a spokojený na posledním místě, jako na prvním; a aby byl právě tak rád přehlížen a opovrhován, beze jména a beze slávy, jako kdyby ve světě vynikal slávou a velikostí nad všecky ostatní.

Neboť tvá vůle a láska k tvé cti mu má být nade všechno, a mé ho víc těšit a víc se mu líbit, než všechna dobrodiní, která dostal nebo dostane.

XXIII.

O čtyřech věcech, které přinášejí velký pokoj

Synu, nyní ti ukážu cestu pokoje a pravé svobody.

2. Učiň, Pane, co pravíš, neboť je mi milé tobě naslouchat.

3. Snaž se, synu, konat raději vůli cizí, než svou. Vždy dávej přednost tomu, mít raději méně, než více. Vždycky si vyhledávej místo nižšího a všem podřízeného. Stále si žádej a vyprošuj, aby se s tebou dala zcela a jen Boží vůle.

Hle, takový člověk vejde do místa míru a pokoje.

4. Pane, tvá řeč je krátká, ale obsahuje v sobě hojnost dokonalosti. Málo je v ní slov, ale plno významu a hojně užitku. Neboť kdybych ji uměl věrně zachovávat, nemohl by ve mně tak snadno vyvstávat zmatek. Neboť kdykoli cítím nepokoj a těžkost, shledávám, že jsem se uchýlil od tohoto naučení.

Ale ty, který všechno můžeš a vždy usiluješ o prospěch duše, rozmnož ve mně svou milost, abych uměl zachovávat tvé učení a tak došel spásy.

5. Nevzdaluj se ode mne, můj Bože; Bože, na pomoc mi pospěš (Ž 71, 12); neboť povstaly ve mně rozličné myšlenky a velké úzkosti, které trápí mou duši. Jak z nich vyváznu neporušen, jak je přemohu?

6. Já půjdu před tebou (Iz 45, 2). praví Pán, a ponížím slavné této země. Otevřu brány milosti a zjevím ti skrytá tajemství.

7. Učiň, Pane, jak pravíš, a všechny zlé myšlenky ať prchnou před tebou. Toto je má naděje a jediná útěcha; k tobě utíkat v každém soužení, v tebe důvěřovat, tebe z hloubi srdce vzývat a trpělivě očekávat tvou útěchu.

8. Osvěť mne, dobrý Ježíši, září vnitřního světla a vypuď z příbytku mého srdce všecku temnotu. Zkroť mnohou roztržitost a zažeň pokušení, která dorážejí na mou duši.

Statečně bojuj za mne a přemoz líté šelmy, totiž svůdné žádosti, aby tvou silou nastal mír (srov. Ž 122, 7); a hojnost tvé chvály ať zaznívá ve svaté síni, totiž v čistém svědomí.

Poruč větrům a bouřím; řekni moři: utiš se, a větru: ustaň vát, a nastane velký klid.

9. Sešli své světlo a svoji věrnost (Ž 43, 3), aby svítily na zemi; neboť dokud mě ty neosvítíš, jsem jen pustou a prázdnou zemí. Vylej na mne svou milost, omyj mé srdce nebeskou rosou, dej mi vodu nábožnosti, aby zavlažila tvář země, a aby vzešlo výhodné a znamenité ovoce.

Pozdvihni mou mysl, stísněnou břemenem hříchů a povznes každou mou touhu k nebesům, abych okusil slasti nebeského blaha a zošklivil si myslet na věci pozemské.

10. Odtrhni a vyprosť mě od veškeré pomíjející útěchy tvorů, neboť jen ty jediný postačíš milujícímu, a bez tebe je všechno bezcenné.

XXIV.

O zahánění zvědavosti na život bližního

Synu, nebuď zvědavý a nedělej si zbytečné starosti. Není to tvá věc. Ty mne následuj (J 21, 22)! Proč se staráš, zdali ten je takový či onaký; nebo zdali onen jedná a mluví tak či onak? Ty nebudeš odpovídat za jiné, ale vydáš počet sám za sebe. Tak proč se do toho vměšuješ?

Hle, já znám všechny a vidím všechno, co se děje pod sluncem; já vím, jaký kdo je, co si myslí, co chce a kam směřuje jeho úmysl. Budiž tedy všechno ponecháno mně; a ty si uchovej pravý pokoj, a znepokojovatel ať znepokojuje, jak bude chtít. Na něj dopadne, cokoli učiní nebo řekne, neboť mne oklamat nemůže.

2. Nesháněj se po zvučnosti velkého jména po mnoha přátelích, ani po lásce jednotlivých lidí. Ty věci totiž jenom rozptylují a velice zatemňují srdce.

Rád bych k tobě mluvil svým slovem a zjevil ti svá tajemství, kdybys bedlivě vyčkával mého příchodu a otevřel mi dveře svého srdce. Proto bud obezřetný, bdi na modlitbách (srov. 1P (t) 4, 7) a ve všem se pokoř (srov. Sír 3, 20).

XXV.

V čem spočívá pevný pokoj srdce a skutečný prospěch

Synu, já jsem pravil: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám (J 14, 27).

Všichni touží po pokoji, ale ne každý pečuje o to, čeho je k pravému pokoji zapotřebí. Můj pokoj je s pokornými a tichými srdcem; tvůj pokoj bude v mnohé trpělivosti. Budeš li mě poslouchat a následovat můj hlas, budeš moci požívat hojného pokoje.

2. Co tedy učiním?

3. Ve všem si dávej pozor, co činíš a co mluvíš, a stále měj na mysli, aby ses líbil mně a nežádal a nevyhledával nic mimo mne. Ale slova ani skutky jiných opovážlivě neposuzuj, nepleť se do věcí, které nejsou tvým úkolem, a tak dosáhneš toho, že jen málo nebo zřídka budeš znepokojen.

Nepociťovat však nikdy žádné znepokojení ani nezakoušet žádné tělesné nebo duševní těžkosti, není možné v přítomném čase, nýbrž je výsadou věčného pokoje. Nemysli si tedy, žes nalezl pravý pokoj, když nepociťuješ žádné těžkosti; ani že je všechno dobré tehdy, když nemáš žádného protivníka; ani že je to dokonalé, jestliže se všechno děje podle tvého přání. Nedomnívej se, že jsi něčím velkým, nebo zvlášť Bohu milým, když zakoušíš velkou zbožnost a duchovní slast; neboť podle těchto věcí se nepoznává pravý milovník ctnosti, ani v nich nespočívá duchovní pokrok a dokonalost člověka.

4. V čem tedy, Pane?

5. V tom, že se celým srdcem odevzdáš Boží vůli; a nebudeš vyhledávat svého prospěchu ani v malých, ani ve velkých věcech, ani pro tento čas, ani pro věčnost. A že se stejně jasnou tváří budeš děkovat za štěstí i protivenství a všechno budeš klást na stejnou váhu.

Bude li tvá naděje tak pevná a vytrvalá že i tehdy, když ti bude odňata vnitřní útěcha, budeš v srdci připraven snášet ještě vnitřní utrpení a nebudeš si stýskat, že nezasluhuješ tak veliké soužení. Ale budeš li mi dávat ve všem mém řízení za pravdu a chválit mou svatost, tehdy budeš kráčet po pravé a přímé cestě pokoje a mít bezpečnou naději, že opět spatříš s radostí mou tvář. A až dospěješ k úplnému pohrdání sebou samým, věz, že tehdy budeš oplývat tak hojným pokojem, jak jen je na světě možné.

XXVI.

O pravé svobodě ducha, které lze dosáhnout spíše pokornou modlitbou než četbou

Pane, je třeba, aby dokonalý člověk nikdy nepřestal duchem směřovat k nebeským věcem a aby uprostřed mnohých starostí žil jakoby bezstarostně, tím, že k žádnému tvoru nelne nezřízenou náklonností; ne z lhostejnosti, nýbrž z jakési výsady svobodného ducha.

2. Prosím tě, můj nejdobrotivější Bože, uchraň mě starostí tohoto života, abych jimi nebyl příliš spoután. Zbav mě mnohých tělesných potřeb, abych neupadl do požitkářství.

Oprosť mě od veškerých duchovních překážek, abych neklesl zlomen obtížemi.

Uchraň mé nejen těch věcí. po kterých se s takovou žádostivostí pachtí světská ješitnost, ale i těch běd, které jako všeobecné prokletí smrtelnosti trapně tíží a zdržují duši tvého služebníka, aby se nemohla povznést k svobodě ducha, jak by chtěla

3. Můj Bože, nevýslovná slasti, proměň mi v trpkost všechno tělesné potěšení, které mě odvádí od lásky k věčným věcem a zhoubně mě k sobě vábí příslibem nějaké časné rozkoše.

Ať nade mnou nezvítězí, můj Bože, ať nezvítězí tělo a krev; ať mě neoklame svět a jeho krátká sláva ať mě nepodrazí ďábel a jeho lstivost. Dej mi sílu k odporování, trpělivost k snášení a stálost k vytrvání. Místo všech světských potěšení mi dej přesladké pomazání svého Ducha a místo tělesné lásky mi vnukni lásku k svému jménu.

4. Hle, pokrm, nápoj, oděv a ostatní náležitosti k uchování těla jsou horlivému duchu na obtíž. Dej, abych těchto prostředků užíval s mírou, a abych se po nich příliš nesháněl.

Nelze se jich všech zříci úplně, neboť udržují přirozený život; ale vyhledávat zbytečnosti, které by nám více lahodily, zakazuje svatý zákon. Neboť ihned by si tělo začalo víc troufat proti duchu. Prosím, ať mě mezi oběma krajnostmi vede a řídí tvá ruka aby ve všem zůstávala míra.

XXVII.

Kterak sebeláska nejvíc vzdaluje od svrchovaného dobra

Synu, musíš dát všechno za všechno a nic si neponechávat pro sebe. Věz, že sebeláska ti škodí víc než kterákoli světská věc. Každá té totiž spoutává více nebo méně podle lásky a náklonnosti, kterou k ní máš.

Bude li tvá láska čistá, prostá a dobře spořádaná, neupadneš do zajetí věcí. Nežádej si. co nesmíš mít; neměj, co by ti mohlo překážet a zbavovat tě vnitřní svobody. Je divné, že se mi neodevzdáš z celé hloubky srdce, se vším, co si můžeš přát nebo mít.

2. Proč se stravuješ bezúčelným zármutkem, proč se trápíš marnými starostmi? Žij podle mé vůle, a neutrpíš žádnou škodu.

Jestliže hledáš to nebo ono a chceš být zde či tam pro své pohodlí a pro své větší zalíbení, nikdy nedojdeš pokoje, ani se nezbavíš starostí, neboť v každé věci se najde nějaká nedokonalost a na každém místě se vyskytne nějaký protivník.

3. Není tedy prospěšné, dosáhneš li nějaké věci nebo jejího zevnějšího rozmnožení, nýbrž pohrdneš li jí a vytrhneš ji ze srdce s kořenem. Což neplatí jen o penězích a bohatství, ale i o ctižádostivé touze po hodnostech a o žádosti klamné chvály; tyto věci totiž pomíjejí s tímto světem.

Slabou ochranou je pouhé ústraní, chybí li duch horlivosti; a nepotrvá dlouho pokoj nabytý zevně, není li pevný základ v srdci; to jest, nespočineš li ve mně. Můžeš měnit místa, ale tím se ještě nestaneš lepším. Neboť jakmile se naskytne příležitost a ty se jí poddáš, najdeš opět, před čím jsi utíkal, a to ještě ve větší míře.

4. Posilni mě, Bože, milostí Ducha svatého. Dej mi sílu, aby se duchovní člověk ve mně upevnil a oprosť mé srdce ode všech zbytečných starostí a úzkostí. Abych se nedával strhovat různými tužbami po čemkoli, ať je to malé nebo vzácné, ale abych na všechny věci hleděl, jako že pominou a já že pominu s nimi.

Neboť není nic trvalého pod sluncem, kde je vše pomíjivost a honba za větrem (Kaz 1, 14). Jak je moudrý, kdo takto smýšlí!

5. Dej mi, Pane, nebeskou moudrost, abych se naučil jen tebe nadevšechno hledat a nacházet, nadevšechno poznávat a milovat, a všechno ostatní chápat tak, jak to stanovil řád tvé moudrosti.

Dej mi, abych se opatrně vyhýbal lichotníkovi a trpělivě snášel toho, kdo mi odporuje. Neboť je velká moudrost nedat se pohnout kdekterým závanem lidských slov a nepopřávat sluchu svůdné Siréně; jen tak se totiž po začaté cestě kráčí bezpečně.