Jdi na obsah Jdi na menu
 


TOMÁŠ KEMPENSKÝ - NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA. KN. 4, XII-XVIII.

KNIHA ČTVRTÁ

O SVÁTOSTI OLTÁŘNÍ

XII-XVIII

TOMÁŠ KEMPENSKÝ - NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

KNIHA ČTVRTÁ

O SVÁTOSTI OLTÁŘNÍ

XII.

Kterak pečlivě se připravovat k přijímání Krista

Já jsem milovník čistoty a dárce veškeré svatosti. Hledám čisté srdce; v něm je místo mého odpočinku. Připrav mi velké prostřené večeřadlo a budu u tebe jíst beránka se svými učedníky (srov. Mk 14, 15; L 22, 12).

Chceš li, abych přišel k tobě a zůstal u tebe, odstraň starý kvas (1 K 5, 7), očisť příbytek svého srdce, dej výhost celému světu i všemu hříšnému hluku, bdi jako osamělé ptáče na střeše (Ž 102, 8) a s hořkostí duše se rozpomínej na své přestupky. Neboť každý, kdo miluje, připravuje svému drahému miláčkovi nejlepší a nejkrásnější místo; neboť podle toho se pozná láska hostitele k milému hostu.

2. Věz však, že se nemůžeš dostatečné připravit vlastní zásluhou, i kdyby ses připravoval celý rok a nemyslel na nic jiného. To jen má dobrota a milost ti dovoluje přistoupit k mému stolu; jako kdyby žebrák byl pozván k hostině boháče a nemohl mu dát za jeho dobrodiní nic jiného, než své pokoření a díkůvzdání.

Připravuj se, jak můžeš, a to pečlivě. Ne ze zvyku nebo z donucení, ale s bázní, s úctou a láskou přijímej tělo svého milého Pána Boha, který dobrotivě přichází k tobě.

Já jsem tě povolal, já jsem tak ustanovil a já doplním, čeho se ti nedostává; pojď a přijmi mne.

3. Když ti uděluji dar zbožnosti, děkuj svému Bohu; nedostals jej za své zásluhy, ale že jsem se já nad tebou smiloval. Jestliže jej nemáš a cítíš spíš duchovní vyprahlost, setrvej v modlitbě, vzdychej, tluč a nepřestávej, dokud si nevyprosíš drobet nebo krůpěj spasitelné milosti.

Ty potřebuješ mne, ne já tebe; ty nečiníš svatým mne, ale já přijdu tebe posvětit a polepšit. Ty přicházíš, abys byl ode mne posvěcen a se mnou spokojen; abys obdržel novou milost a znovu se roznítil k polepšení. Nezanedbávej tento dar (1Tm 4, 14), nýbrž se vší pečlivostí připrav své srdce a uveď k sobě svého milého.

4. Nestačí se však zbožně připravovat jen před svatým přijímáním, nýbrž je třeba, abys setrval ve zbožnosti i po přijetí Svátosti. Vždyť po svatém přijímání se nevyžaduje menší bdělost, než bylo před ním třeba zbožné přípravy; neboť dokonalá usebranost po svatém přijímání je opět nejlepší přípravou k dosažení větší milosti.

Člověk ztrácí schopnost pro přijetí milosti právě tím, když hned po svatém přijímání se příliš oddává vnějším potěšením. Vystříhej se mnoha řečí, setrvávej v ústraní a zůstaň spojen se svým Bohem; neboť máš toho, koho ti nemůže vzít ani celý svět. Máš se tak cele odevzdat mně, abys dále nežil sobě, nýbrž ve mně, prost všech starostí.

XIII.

Kterak má zbožná duše celým srdcem toužit po spojení s Kristem ve Svátosti

Kdo mi dá, Pane, nalézt tebe samého, úplně ti otevřít srdce a požívat tě, jak po tom touží má duše? Aby mnou již nikdo nepohrdal (Pís 8, 1), žádný tvor mé neznepokojoval a nevšímal si mne; ale abys mluvil jen ty se mnou a já s tebou, jako rozmlouvá milý s milým a hoduje přítel s přítelem.

Mou prosbou, mou touhou jest, abych se zcela spojil s tebou, odpoutal své srdce ode všech stvořených věcí a svatým přijímáním nebo častým sloužením mše se naučil mít stále větší zalíbení v nebeských a věčných věcech. Pane Bože, kdy s tebou budu úplně sjednocen, pohroužen v tebe, kdy zcela zapomenu na sebe? Ty ve mně a já v tobě; dej, ať zůstaneme tak spolu sjednoceni.

2. Ty jsi vpravdě můj milý, významnější nad tisíce jiných (Pís 5, 10); v tobě se mé duši zalíbilo přebývat po všechny dny mého života Ty jsi vpravdě dárce pokoje, v tobě je svrchovaný mír a pravý odpočinek; mimo tebe je jen námaha, bolest a nezměrná bída. Věru, ty jsi Bůh skrytý (Iz 45, 15) a svou moudrost neuděluješ bezbožným, ale rozmlouváš s pokornými a prostými.

Jak milý je tvůj duch. Pane, když své syny dobrotivě občerstvuješ nejlahodnějším chlebem, sestupujícím s nebe, abys jim ukázal svou slast (srov. Mdr 16. 20. 21. 25). Vždyť kde je tak velký lid, který by měl bohy tak blízko u sebe, jako jsi ty, náš Bože (Dt 4, 7), přítomný všem svým věrným, kterým se dáváš za pokrm, abys jej každodenně těšil a jejich srdce pozdvihoval k nebesům.

3. Která společnost je tak slavná jak křesťanský lid? Nebo který tvor pod sluncem je tak milovaný jako zbožná duše, ke které vchází Bůh a živí ji svým slavným tělem? Nevýslovná milosti, podivuhodná dobroto, nezměrná lásko, prokázaná člověku tak zvláštním způsobem!

Ale čím se odvděčím Pánu za tuto milost, za tak mimořádnou lásku? Nemám nic jiného, co bych mu mohl věnovat, než že svému Bohu dám zcela své srdce a v lásce se s ním spojím. Spojí li se má duše dokonale s Bohem, tehdy zaplesá celé mé nitro. A tehdy mi řekne Pán: Chci být s tebou, pokud chceš být se mnou. Na to mu odpovím: Zůstaň, Pane, dobrotivě se mnou, já chci být s tebou rád. Jedinou mou touhou je, aby se mé srdce spojilo s tebou.

XIV.

O vroucí tužbě některých zbožných lidí po těle Kristově

Jak velká je, Pane, tvá dobrota kterou jsi připravil svým ctitelům (Ž 31. 20).

Když si vzpomenu, s jak velikou zbožností a vroucností přistupují někteří nábožní lidé k tvé Svátosti, Pane, tu se často hanbím a rdím, že přicházím k tvému oltáři a ke stolu svátostného přijímání tak vlažně a chladně. Že zůstávám ve svém srdci tak vyprahlý a nezanícený; že celý nehořím před tebou, svým Bohem, a že nejsem tak mocně uchvácen a dojat, jako byli mnozí zbožní lidé, kteří z nesmírné touhy po svatém přijímání a z opravdové lásky se nemohli zdržet pláče. Ale zároveň duší i tělem dychtili po tobě, živé Boží studnici, a nemohli jinak zmírnit nebo ukojit duševní hlad, než když s veškerou radostí a duchovní žádostivostí přijali tvé tělo.

2. Opravdu vroucí jejich víro, přesvědčivý důkaze tvé svaté přítomnosti ve Svátosti! Neboť oni vpravdě poznávají svého Pána při lámání chleba (L 24, 35); jejich srdce v nich plane tak mocně, protože Ježíš kráčí s nimi.

Často bývám velmi vzdálen takové vroucnosti a zbožnosti, tak mocné lásky a horlivosti. Buď mi milostiv, dobrý a laskavý Ježíši; a popřej svému ubohému žebrákovi alespoň občas pocítit trošku srdečné vroucnosti tvé lásky při svatém přijímání. Aby se posílila má víra, utvrdila naděje v tvou dobrotu a již nikdy neochabovala láska, když okusila nebeské many a byla dokonale roznícena.

3. Tvé milosrdenství je tak mocné, že mi může poskytnout i tuto žádoucí milost a laskavě mě navštívit duchem vroucnosti, až přijde den, který jsi ustanovil.

Ačkoliv neplanu takovou touhou jako někteří obzvlášť důvěrní ctitelé, přece si z tvé milosti přeji tak mocně a horoucně toužit; a prosím a modlím se, abys mě učinil druhem všech takto planoucích svých ctitelů a přivedl mě do jejich svatého společenství.

XV.

Kterak dar zbožnosti získávat pokorou a sebezapřením

Dar zbožnosti musíš vytrvale hledat, toužebně vyprošovat, trpělivě a odevzdaně očekávat, vděčně přijímat, pokorně uchovávat, pilně s ním spolupracovat a ponechat Bohu čas a způsob nebeského navštívení, pokud nepřijde.

Zvláště se musíš pokořit, když ve svém nitru pociťuješ malou zbožnost, či dokonce žádnou; přitom však příliš neklesej na mysli a neoddávej se truchlivosti. Bůh často dává v okamžiku, co odpíral po dlouhou dobu; mnohdy dá na konci modlitby, co odkládal na začátku.

2. Kdyby byla milost darována vždycky hned a podle přání, slabý člověk by to ani nesnesl. Proto třeba i dar zbožnosti čekat s pevnou nadějí a pokornou trpělivostí. Připočti však sobě a svým hříchům, když jej nedostaneš, nebo když je ti v skrytu odňat.

Milosti často stojí v cestě maličkost, pokud lze nazvat malým a ne velkým, co překáží tak velikému dobru. A když odstraníš a opravdu přemůžeš tuto malou či velkou překážku, dostane se ti toho, oč jsi prosil.

3. Jestliže se celým srdcem odevzdáš Bohu, a nebudeš se řídit svou libovůlí, nýbrž úplně se na něho spolehneš, ihned shledáš, že jsi s ním sjednocen a vnitřně uspokojen. Neboť nic ti nebude tak příjemné a milé, jako to, co se líbí Boží vůli.

Kdokoli tedy svou mysl s upřímným srdcem pozdvihne k Bohu a oprostí se od veškeré nezřízené lásky nebo nenávisti k jakékoli stvořené věci, ten bude co nejlépe uzpůsoben pro přijetí milosti a stane se hodným daru zbožnosti. Vždyť Pán vlévá své požehnání tam, kde nachází uprázdněné nádoby. Čím se tedy člověk dokonaleji zříká pozemských věcí a čím více odumírá sám sobě vlastním sebepohrdáním, tím dříve k němu přichází milost, hojněji se mu vlévá a výše mu povznáší volné srdce.

4. Tehdy prohlédne a zajásá a užasne a rozšíří se jeho srdce (srov. Iz 60, 5); neboť ruka Páně je s ním (srov. L 1, 66) a on sám se do jeho ruky zcela odevzdá až na věky. Tak bude požehnán člověk (srov. Ž 128, 4), který celým svým srdcem hledá Boha a svou duši nedostal nadarmo (srov. Ž 24, 4).

Takový člověk přijímáním svaté eucharistie získává velkou milost spojení s Bohem, neboť nehledá vlastní zbožnost a potěšení, nýbrž Boží čest a slávu, které jsou nad všechnu nábožnost i útěchu.

XVI.

Kterak své potřeby přednášet Kristu a prosit ho o milost

Nejsladší a nejmilejší Pane, tebe nyní toužím zbožně přijmout; ty znáš mou slabost a nouzi, kterou trpím; víš, kolika špatnostem a chybám podléhám; jak často bývám sklíčen, pokoušen, znepokojen a poskvrněn.

Přicházím si k tobě pro lék; prosím tě o útěchu a úlevu. Mluvím k Všemohoucímu, jenž jasně vidí do mého nitra, a jen on mě může opravdu potěšit a pomoci mi. Ty víš, jaký dar především potřebuji a jak jsem chudý na ctnosti.

2. Hle, stojím před tebou ubohý a nahý, žádám o milost a úpěnlivě se dovolávám tvého milosrdenství. Občerstvi svého lačnícího prosebníka, zapal mou chladnost ohněm své lásky a osvěť mou slepotu jasem své přítomnosti. Obrať mi všechno pozemské v hořkost, všechno obtížné a protivné v trpělivost, všechno nízké a stvořené v pohrdání a zapomenutí.

Povznes mé srdce k sobě do nebe a nenech mě bloudit po zemi. Jedině ty bud mou slastí od nynějška až na věky, neboť jen tys mi pokrmem a nápojem, láskou i radostí, sladkostí i veškerým dobrem.

3. Kéž bys mě svou přítomností celého roznítil, spálil a proměnil v tebe, aby se duch ztotožnil s tebou v jedno, skrze milost vnitřního sjednocení a žár planoucí lásky. Nedopusť, abych odešel od tebe lačný a vyprahlý, ale nalož se mnou milosrdné, jako jsi tak často podivuhodně učinil se svými svatými.

Co by na tom bylo divného, kdybych se od tebe celý vzňal a sám strávil! Vždyť ty jsi oheň stále planoucí a nikdy nehasnoucí, láska jež očišťuje srdce a osvěcuje rozum.

XVII.

O vroucí lásce a mocné touze po přijetí Krista

S největší zbožností a horoucí láskou, se vši vroucností a žádostí srdce tě, Pane, toužím přijmout tak, jako po tobě ve svatém přijímání toužili mnozí svatí a zbožní lidé, kteří se ti nejvíce líbili svým svatým životem a vroucí zbožností.

Můj Bože, věčná lásko, mé veškeré dobro a nesmírné blaho! Žádám tě přijmout s největší touhou, s nejdůstojnější úctou, jakou kdy některý svatý měl nebo mohl pocítit.

2. I když nejsem hoden mít všechny tyto city zbožnosti, přesto ti obětuji všechnu vroucnost svého srdce, jako kdybych měl všechny tyto přemilé plamenné tužby po tobě já sám.

A cokoli může zbožná mysl pojmout a přát si, všechno ti dávám a obětuji se svrchovanou úctou a srdečnou vroucností. Nic si nechci ponechat, ale ochotně a dobrovolně ti přináším v oběť sebe a všecko, co mám.

Pane, můj Bože, Stvořiteli a Vykupiteli, chci tě dnes přijmout s tak velikou vroucností, uctivostí, chválou a slávou; s takovou vděčností, důstojností, a touhou; s takovou vírou, nadějí a láskou, jak tě přijala a po tobě toužila tvá nejsvětější Matka, blahoslavená Panna Maria, když andělovi, který jí zvěstoval tajemství vtělení, pokorně a zbožně odpověděla: Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova (L 1, 38)!

3. A jako tvůj blažený předchůdce, nejvznešenější ze všech svatých, Jan Křtitel, v tvé přítomnosti jásavě zaplesal radostí Ducha svatého ještě v lůně své matky; a později, když viděl Ježíše chodit mezi lidmi, s hlubokou pokorou a se zbožnou vroucností pravil: Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas (J 3, 29); tak i já chci vzplanout velkou a posvátnou tužbou a celým srdcem se ti odevzdat.

Proto ti obětuji a podávám jásot všech zbožných srdcí, jejich vroucí lásku, duchovní vytržení, nadpřirozené osvícení a nebeská vidění, se všemi ctnostmi a chválami, které ti veškeré stvoření na nebí i na zemi vzdává a bude vzdávat za mne a za všechny, kteří se odporučili do mých modliteb, aby tě všichni důstojně chválili a velebili na věky.

4. Přijmi, Pane, můj Bože, má zaslíbení a přání nekonečného velebení a nesmírného dobrořečení, která ti právem náleží podle tvé nezměrné a nevýslovné důstojnosti.

Tato svá přání ti vzdávám a chci vzdávat den co den, hodinu za hodinou a zároveň vzývám a vroucně prosím všechny nebeské duchy a všechny tvé věrné, aby se spojili s mými díky a chválami.

5. Kéž tě chválí všechny národy, kmeny i jazyky a s největším plesáním a vroucí zbožností velebí svaté a přesladké tvé jméno! Kéž všichni ctitelé, zbožní přisluhovatelé a dobří věřící, přijímající převznešenou svátost, najdou u tebe milost a milosrdenství a nechť se přimlouvají za mne hříšného.

Když pak dosáhnou žádané zbožnosti a slastného sjednocení s tebou, opravdového potěšení a zázračného občerstvení, a budou odcházet od posvátného nebeského stolu, ať si dobrotivě vzpomenou i na mne ubohého.

XVIII.

Kterak člověk nemá všetečně zkoumat oltářní svátost, ale pokorně následovat Krista a podřídit své smysly svaté víře

Střez se všetečného a neužitečného zkoumání této nezměrné svátosti, nechceš li utonout v hlubinách pochybností. Není snadné zkoumat slávu druhých (Přís 25. 27). Bůh dokáže víc vykonat, než může člověk pochopit.

Je dovoleno zbožně a pokorně hledat pravdu, pokud je ochota dát se vždy poučit a držet se osvědčené nauky svatých otců.

2. Blažená prostota, která opouští nesnadnou cestu domněnek a kráčí po rovné a pevné stezce Božích přikázání! Mnozí pozbyli zbožnosti, když chtěli vyzkoumat božské věci. Od tebe se vyžaduje víra a poctivý život, ne výšiny rozumu, ani pronikání do hlubin Božích tajemství.

Když nerozumíš a nechápeš, co je pod tebou, kterak pochopíš, co je nad tebou? Podrob se Bohu a své smysly podřiď víře, a obdržíš poznání, pokud ti bude užitečné a potřebné.

3. Víra ve Svátost je u některých lidí vystavena těžkému pokušení; ne však vlastní vinou, nýbrž spíš působením zlého ducha. Nedbej na takové myšlenky, neuvažuj o nich a neodpovídej na pochybnosti, které ti vnuká ďábel, ale věř Božím slovům, věř jeho svatým a prorokům (srov. 2Pa 20, 20), a zlý nepřítel bude před tebou prchat.

Snášet taková pokušení často Božímu služebníkovi hodně prospěje. Neboť satan nepokouší nevěřící a hříšníky, které má již bezpečně v moci, ale nejrůznějším způsobem svádí a trápí zbožné věřící.

4. Uchovej si tedy prostou a pevnou víru a přistupuj ke Svátosti s pokornou uctivostí. A cokoli nemůžeš pochopit, to klidně svěř všemohoucímu Bohu. Bůh tě nezklame; ale zklame se, kdo příliš důvěřuje sám sobě.

Bůh provází prosté, zjevuje se pokorným, dává pochopení maličkým (Ž 119, 130), otevírá smysly čistým; ale svou milost skrývá před všetečnými a pyšnými. Lidský rozum je slabý a může se tedy mýlit; ale pravá víra nemůže oklamat.

5. Všechno myšlení a přirozené zkoumání o Svátosti má následovat víru, ne ji předcházet nebo oslabovat. Vždyť v této nejsvětější a nejvznešenější svátosti nejvíce vyniká víra a láska, a nejmocněji se projevují účinky milosti.

Věčný, nesmírný a nekonečně mocný Bůh činí velké a nevyzpytatelné divy na nebi i na zemi a jeho podivuhodná díla nelze probádat. Kdyby lidský rozum uměl Boží skutky snadno pochopit, nemohly by se nazývat podivuhodnými a nevýslovnými.