(viz fotoalbum), (див. фотоальбом)

   Kázaní (Проповідь)

Pánův dům a náš domov

  Sešli jsme se v tom našem chrámu, abychom v něm – kromě jiného i – byli účastni na svěcení jeho částí, jeho zařízení. Proč se něco světí? Jaký to má význam? Je to vůbec potřebné? Takovéto otázky si může položit někdo, kdo uvažuje, kdo nepřijímá jenom pasivně věci kolem sebe, tak jak jsou, ale se nad nimi i zamýšlí a chce je pochopit.

  Každá věc na něco slouží a může se použít i na více účelů. Nůž může krájet chleba, aby se někdo mohl nasytit, a nůž může i ublížit. Auto slouží k tomu, aby někdo šel do práce, nebo na výlet, ale může posloužit i k tomu, aby šel spáchat zločin. A tak dále. To svěcení – a vlastně i každá svátost jako taková – slouží k tomu, aby se řeklo, aby se veřejně vyhlásilo a zamezilo použití dané věci na něco jiného, než na co se posvětí. Pokud by se ta věc použila na něco jiného, tak by to bylo znesvěcení.

  Svěcení oltáře a ikonostasu má tedy za cíl, aby se ukázalo, že na oltáři se má sloužit největší tajemství víry a na ikonostasu, že to nejsou obrazy jako takové nějakých obyčejných lidí, ale že to jsou zobrazení svatých a jako takové na nás působí.

  Proto se považuje za zneuctění, kdyby někdo na oltáři obědoval (veřejně) nebo kdyby nějací mladí sprejeři pomalovali tyto obrazy svými duchaplnými výtvory. Jednoznačné vydělení některých materiálních věcí, nebo i osob, na některé úkony týkající se služby Bohu, se tedy nazývá zasvěcení nebo posvěcení.

  Ještě závažnější je to s osobami. I každá osoba má nějaké poslání, kterému má zůstat věrná a nemůže si ho libovolně měnit. Ježíš říká: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království“. (Lk 9,62). Netýká se to jenom například kněží, kteří zanechávají své povolání, ale je to každý, kdo není věrný svým závazkům, které dal Bohu, nebo které jako Boží vůli někdy v sobě objevil.

  Podobně je to se svátostmi. I v současné dietě platí, a používá se to jako heslo: člověk je to, co jí. Když jíte zdravě, když se nepřejídáte, když jíte to, co organizmus potřebuje, tak se nemusíte obávat, že se nedožijete vyššího věku. Aspoň máte velmi vysokou pravděpodobnost se ho dožít a především dožít se ho ve zdraví.

  No člověk nemá jenom zdraví fyzické, ale i duchovní. A to duchovní je velmi důležité. Ba dokonce nejdůležitější. A i toto duchovní zdraví závisí od toho, čím ho krmíme. Když ho krmíme duchovními věcmi, tak bude duch duchovní, ale když tělesnými a hmotnými zájmy, tak duch bude materiální. Což je protiřečení. Duch má být duchovní. Pokud je duch tělesný, tak neplní to, co mu bylo určeno a je vyhozen ven, jako neužitečný, neplní svůj účel, ke kterému byl Stvořitelem určen.

  Například vezměme si manželství, které – jak se obecně konstatuje – prochází dnes obrovskou krizi identity a hodnot. Proč, co je toho důvodem? Jedním z nich je i ztráta schopnosti pochopit jednoznačné určení některých skutečností. Popírá se objektivní pravda a pravdou se stává to, co si já přeji, aby bylo pravdou. A naše přání se časem mění, čímž se pak mění i některé naše subjektivní hodnoty. A to se nemůže pak neodrážet na pevnosti a soudržnosti manželství, které není jenom dobrovolným svazkem dvou osob, ale i vydělením se těchto osob vůči ostatním osobám.

  Manželstvím se jedna i druhá osoba, muž a žena, zasvěcují jeden druhému. Říkají a slavnostně prohlašují: Nebudou patřit nikomu jinému, jenom tomu jednomu, kterého si berou. Tím se manželství stává svátostí, protože je to svázání jedné osoby k druhé, je to zasvěcení se, jednoznačné vydělení a určení. A až jako takové, je i zdrojem milostí. V Starém zákoně se to vyjadřuje lapidárně: stanou se jedním tělem a jednou duší. Porušení tohoto svazku, tohoto vydělení se, se pak také považuje za znesvěcení manželství a ztrátu milostí. Katolická církev se tohoto striktně drží, protože to má svůj hluboký teologický význam.

  Na tomto oltáři se bude tedy odehrávat (a už se i odehrává) největší tajemství víry. Sám Ježíš se na tomto oltáři bude zpřítomňovat v eucharistickém tajemství. Jeho přítomnost však není nikdy statická, kterou bychom mohli jenom obdivovat a se mu klanět – i to je potřeba, ale to nestačí – ale je to přítomnost dynamická, která nás – když ho přijímáme s vírou a čistým srdcem – proměňuje v něho, abychom se mu podobali. On nás přitahuje sílou své lásky, vytahuje nás z naší omezenosti k sebe, a sjednocuje nás se sebou.

  Reální Kristova přítomnost působí, že každý z nás se stává jeho „domem“, a my všichni tvoříme jednu Církev.

  Svatý Augustin poznamenává a rozvíjí tento nádherný obraz Církve. Říká, že skrze víru lid boží je jako dřevené klády a stavební kameny nasbírané v lese a na kopcích, aby se z nich vystavěla budova; pak skrze křest, katechezi a modlitbu se vyhlazují a připravují na stavbu. Stávají se však Panovým domem jenom tehdy, když jsou pospojované láskou. Ona je pojivem dokonalosti.

  Eucharistie, jako živina lásky, je právě tím pojivem, který nás dělá jedním lidem. V eucharistii se musí spojit naše touha po lásce s láskou Kristovou. Už touha po lásce je láskou. My sami, bez jeho milosti a pomoci, nemůžeme milovat tak, jak miluje Bůh. My můžeme jenom Boží lásku odevzdávat, šířit. Ona je v našich srdcích rozlita, a my jí musíme dále rozlévat na ostatní.

  A k tomu má sloužit i tento domov, tento chrám a osobitně tento oltář, kde čerpáme sílu a energii. Tento oltář (a v spojení s ním i tento ikonostas) se stává v určitém smyslu bodem setkání mezi Nebem a Zemí; centrem jedné Církve v nebi a současně putující na zemi kde uprostřed pronásledování světa a Božích útěch učedníci Pána hlásají jeho utrpení a smrt, pokud On nepřijde ve slávě (srov. Lumen Gentium, 8).

  Svatý otec Benedikt XVI. nedávno řekl, že „Kristova láska je láska, která nikdy nekončí. Je to duchovní energie, která sjednocuje všechny účastníky té samé oběti a kteří se živí tím samým chlebem za spásu světa. Ale z naší strany se musíme zeptat: Jak je možné přijímat tělo Páně a nepřijímat jeden druhého? Jak se můžeme představovat před Božím oltářem, když jsme jeden od druhého vzdáleni?“

  Je napsáno také v evangeliu jako zásadní pravidlo pro účinné slavení Božích tajemství: „Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar“ (Mt 5,23-24).

 K oltáři musíme přistupovat smířeni jeden s druhým. Proč Ježíš neříká, že se máme jít vyzpovídat, nebo něco podobné, ale jenom se smířit s bratrem? Protože v lásce s bratrovi jsou obsáhnuté všechny příkazy. „Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon“ (Řím 13,8). Protože – a tady to apoštol Pavel jasně vysvětluje: „Vždyť přikázání nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecky jsou shrnuta v tomto „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Hněv je projevem sobectví, egoismu. Jemnější ale o to jedovatější formou hněvu je kritika. A před oltářem toto všechno musí zmizet, abychom se mohli účastnit s celým srdcem této oběti, kterou může pochopit a mít z ní duchovní užitek jenom člověk čistého srdce. V tom je nám vzorem a pomocnicí Matka Boží, která byla plně čistého srdce. Vždyť i v blahoslavenstvích Ježíš říká: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. A co je nebe, Boží království: je v tom, že budeme hledět na Boha tváří v tvář (1 Kor 13,12).

 Mons. ThDr. Ladislav Hučko